příspěvek #10:

přejezd do BOLÍVIE, cesta smrti, COROICO

««« předchozí #09 | MENU | další #11 »»»

ráno posíláme Petka koupit něco na snídani. přináší vajíčka a kakao.

že mě to překvapuje – kakao v igeliťáku…

v Salvadoru takhle Standa donesl kafe a v Kostarice dokonce Coca-Colu

poslední benzínka před Bolívií. tu v Peru je benzín určitě dražší, zato se dá volně koupit. v Bolívii to bude horší…

čerpadlářce se líbí naše kachna. ukazuje na jezero Titikaka. přemýšlíme, že bychom jí zde dali volnost. jako myslím kachně. čerpadlářka volnost má. nebo nemá? to je ale jiná otázka…

tak já už palivo mám a teď placení. oříšek. na stojanu je cena 96.16 SOLu. dávám ji tedy papírovou 100 SOL a dále 16 sol v kovácích. drobný spočítá a háže do kapsáře. dávám ji ještě 1 SOL - aby nenastal problém se zaokrouhlením. čerpadlářka se chvíli zamýšlí a dává mi nazpět 10 SOL. protestuji - z podstaty neúprosné matematiky - že to je málo. bere kalkulačku a počítá. nevím co. beru jí kalkulačku z ruky a cvakám. v podstatě jde o řády a proto dávám 116 – 96 = 20. trošku se na kalkulačku zamračí a cvaká ona: 116 – 96.16 = 19.84 a kroutí hlavou že tedy 20 to rozhodně nebude. jsem v koncích – je to marný, je to marný, je to marný. tedy rukou vylovím několik drobných a z dlaně kde je několik mincí ji vybírám 1 SOL a dávám jí jej – a opět očekávám 20 SOLů. ona ten můj 1 SOL hodí do svého kapsáře a dívá se mi do dlaně a z něj vybírá v drobných padesátník a dva dvacetníky a až v tu chvíli se usmívá, háže je do kapsáře a vydá mi onu kýženou dvacku…

je to marný, je to marný, je to marný.

Jirkovi radím, ať to zaokrouhlí a rychle pryč…

z hranice nás vyhoděj – žeprej musíme asi 1 km zpět do města kde provedeme imigrační i celnici a pak se máme vrátit.

imigrační vypadá celkem „západně“. když mi berou otisky prstů a na strojku je namalovaných pět prstů levé ruky a pět prstů pravé ruky a svítí LED dioda pátá odleva – tedy a u palce levé ruky – tak tedy na stroje přikládám palec levé ruky. úředník se na mě dívá – že jsem úúplně blbej – a přebírá mou druhou ruku a na sklo skeneru přikládá a tiskne ukazováček pravé ruky…

mě dycky udiví, že mě to ještě znova a znova překvapuje. obrázek palce levé ruky přeci jasně říká, že mám dát ukazováček pravé ruky, né?

ještě následuje několik rutijních otázek – třebas: KAM JEDETE? překvapivě Bolívie. To už tak na Peruánsko-Bolivijské hranicí chodí… úředník pilně zapisuje: BO-LI-VI-E.

…lituji, že jsem nezkusil třebas Thajsko. příště.

nic – papíry hotový – hurá na hranici. kontrola – která nás předtím poslala do města od nás nyní vybere poplatek za průjezd přes most co následuje – 5 SOL za každý homocykl – a jsme vpuštěni překročit hranici do Bolívie.

přejedeme most – a ejhle – zátarasy z kamionů…

že nám to neřekli, že? no a – ptali jsme se? neptali… zase – že mě to překvapuje…

je to totálně neprůjezdný – na dvouproudové silnici kamiony stojí ve třech pruzích a proto se mezi ně ani řídítky nevlezeme…

nezbývá, než hledat alternativní řešení… přeskočit obrubník a vzít to tu. ještě že jsme za mostem…

za obrubníkem je asi půl metru sráz – tak Petko začíná snášet šutry a skládá „cestičku“. ještě je třeba dodat, že před deseti minutami začalo fest pršet. a protože to není dnes ani včera poprvé, tak je všude bahno…

nakonec jsme Petkovu cestičku nepoužili a přeskočili pangejt o dva kamiony dál. celkem fest sráz – a hlavně to bahno…

o kusanec dál jsem se „vyloupli“ na celní kontrole.

celník z nás měl radost – už asi několik dní nic nedělal a konečně si mohl „zakontrolovat“.

tedy do seznamu zapsal naše registrační značky

Kamil mezitím asimiloval mezi řidiče kamionů

probíhá zde vzrušená „konverzace“, které nerozumíme. i kdyby se domluvili – tak kamiony stojí z obou stran hranice a to velice na těsno a už jen z logistického hlediska – někdo bude muset začít vycouvávat. otázka jedna zní KDO a otázka dva JAK.

naštěstí – nás se to netýká. my blátíčkem „pokračujeme“ dál a míjíme asi kilometr dlouhou kolonu z Bolivijské strany…

jsme v Bolívii…

čím dál tím větší množství lidí se stěhuje na čím dál tím větší množství míst. jen těch autobusů je stále stejný množství. ale oni si s tím poraděj…

zastavujeme o asi 30 km dále – v Tiwanaku – další Incké památce

je to už trošku na jedno brdo – ale stále fascinující

„maskot“ tohoto místa v místním muzeu

mumie. na Papui jsem takhle viděl vysušenýho náčelníka a přinesli jej z jeho domu. tu na to musej mít muzeum…

jedem na náměstí se najíst a něco malýho (tekutýho) koupit na večer…

milujeme obchody se smíšeným zbožím…

noc jsme strávili v místním hogofogo hotelu. vzhledem k tomu, že měl kapacitu cca 200 lůžek a kromě nás tam už nikdo nespal tak fabuluji že to bude místní pračka peněz… cena 15 dolarů za jednolůžák je na místní poměry hodně ale zároveň nic závratnýho.

projíždíme hlavní město Bolívie – La Paz. každý město je peklo…

altarnativa k městské hromadné dopravě…

tato doprava je ekologičtější, než elektrokoloběžka – tendle La Pazan ke své přepravě nepotřeboval ani tu koloběžku…

zácpy. ale lze to brát trhem…

za městem je „měsíční krajinka“ – tak to jsem skouknout

opět jsme se propletli městem a vrchní částí La Pazu (Alto) z výšky cca 4.000 metrů vystoupali do pasu do výšky 4.700 metrů nad mořem

abychom přejeli do druhého údolí a projeli si legendární „cestu smrti“…

ještě jsem si přejel na vedlejší vyšší kopeček a udělal snímek GPS mého telefonu Nokia C5 – neb ten samý mám z roku 2011 – stejná pozice, stejný telefon…

za mírného mžení (deště) sjíždíme klikatou cestou dolů

tady ani nemusí být člověk na cestě smrti aby to byla cesta smrti… tu bych to viděl na brzdy.

ještě si dáme něco xnědku.

kouzelný dědeček nám dává polívku - vývar

…a bez pařátku

ve výšce cca 3.500 metrů najíždíme na džungelní cestu smrti

krása

cesta vede do mestečka COROICO, přičemž dnes tam vede normální cesta jiným údolím. cesta smrti přestala pro běžný provoz fungovat před asi deseti lety. je dlouhá cca 35 km a ročně na ní zemřelo cca 300 lidí. což je hodně.

problémy nastávaly při vyhýbání kamionů a autobusů a sem tam nějakej spadnul ze srázu dolů – kde se za nám džungle jen zavřela a bylo zameteno…

nám sice prší – období dešťů plus džungle – co by člověk čekal – ale tyto vodopády tečou přes „cestu“ stále…

není 300 mrtvých ročně moc? mimochodem – u „nás“ - v oblasti Chamonix – při výstupu na Mt. Blanc zemře ročně cca 300 lidí. a ti nikam a už vůbec né na vrchol hory „nemuseli“. tedy je otázkou….

….to je ale jiná debata

scénář nehod je vždy stejný – při vyhýbání se auto tedy spíše autobus nebo náklaďák na krajnici strhne a zahučí ze srázu dolů. někdy 100 metrů, někdy 800 metrů – je to asi jedno kolik přesně…

průjezdy pod vodopády jsou nám vlastně jedno – jsme za celý den zcela promoklí – a je teplo – jedem stále dolů. ze 4.700 metrů v pase sjedeme do cca 1.600 metrů do Coroico. projedeme tedy všechny pásma a ve finále budeme míjet banánovníky

pomníčky všude…

naše homocykly. né – toto místo je skála – to by mělo být v pohodě…

toto je autentický snímek stejného místa cesty z dob běžného provozu před deseti lety…

toto je autentický snímek stejného místa cesty z dob běžného provozu před deseti lety…

voda v brodech je taky teplá. jsme sice mokří ale je teplo. jsme „dole“…

za mrský peníz jsme sehnali tento pavlačový hostel a homocykly máme ve vnitrobloku…

…mezi prádlem

po večeři ještě koupíme nějaký pamlsek – lokální Bolivijské…

««« předchozí #09 | MENU | další #11 »»»

NAPIŠ NÁM