příspěvek #05:

PERU: LIMA, písek, duny...

««« předchozí #04 | MENU | další #06 »»»

Našli jsme si levný hotel uprostřed Limy. Kamilovo boty krapítek jedou. Jak totiž byly uskladněný minule v Kostarice, tak do igelitu zateklo, pak do toho pařilo sluníčko – no prostě zplesnivěly. A teď se Kamil do nich trošku opotí – přikrmí - a už to jede. Kdyby se to týkalo jen Kamila, nebo jen nás, asi bych o tom vůbec nezačal. Jenže Kamil si na hotelu ty boty dal pod větrák a Petko ten větrák zapnul. Rázem z toho vznikla chemická zbraň hromadného ničení. Já jsem zvyklej – mě jen teklo z očí, ale zbytek hotelu? Kromě toho – mám zato, že chemický zbraně OSN zakázalo - to by z toho mohla bejt ynternaťyonal affair – a to si nemůžeme dovolit. No, boty šly ven a Kamil do dezinfekčního boxu…

Ráno jsme vyrazili na smluvené místo – kavárna – kde máme sraz s Martinem. To je Jirkovo známej z jeho vesnice či odkud, kterej v Limě žije už asi patnáct let a hlavně tu dělá průvodce. Takže ňáký rozumy…

Kafe se protáhlo na asi dvě hodiny a pak jsme vypadli z Limy. Míříme na jih ale abychom nemuseli projíždět Limou a protože jsme byli na „okraji“ tak to berem asi deset kiláků směr vnitrozemí a nějakou šoustkou město obkroužíme. Šoustka v místním podání je prašná cesta / necesta s provizorními mosty a tak. Ale – nic jinýho jsme nečekali – a lepší jak stát na červené v Limě…

Mažem si to dolů na jih po Panamericaně a u cesty bylo hromadu vývařoven a teď – když jsme dostali pozdní hlad – nikde nic. Stavíme u restaurace a až zastavíme, je vidět, že je hogofogo. Jdeme to vyzkoušet. Dáváme si LOMO – typické Peruánské jídlo, po kterém máme dostat sílu. Ještě to chceme vzít s Kamilem pískem – tak ňáká síla se bude hodit…

V restauraci pozoruji zajímavý jev. Za celou dobu co jsme tam byli a co průběžně odcházeli lidi co dojedli nenastala situace, že by jeden talíř byl prázdný. Vždy něco „zbylo“. Oproti tomu ve vývařovně si nevybavuju, že by tam něco bylo. Častokrát ani ty kosti né protože je průběžně dostávají okolo volně zevlující psi. Tedy mi z toho plyne že „bohatí“ lidé musí vydělávat peníze a nemají tedy čas dojídat. Nebo - jídlo v pouliční vývařovně je tak vynikající, že když kuchař dostane 20x větší rozpočet tak už to nejde uvařit tak dobrý. Nebo – tato restaurace má smlouvu se Somálskou vládou a vládní speciál jednou týdně všechno jídlo odveze. Nevím, ale něco v tom bude…

Když jsme se zvedali, velikými prosklenými tabulemi jsme viděli venku přijet dva motocykly. Tak je tak se zájmem pozorujeme, co z toho bude, a k našemu překvapení až co si osoby sundají helmy tak je vidět, že to jsou oba prošedivělí pánové. A jeden pomalým a druhý taky pomalým a navíc pajdavým krokem jdou přímo k nám. Asi to máme na xichtu napsaný, že ty čtyři bagry venku musej bejt nás čtyřech. A spustí na nás španělsky. Už už se zdá, že z konverzace nic nebude ovšem se ukáže, že pánove umí obstojně Anglicky – jsou to Američani. Jako ze Severní Ameriky. Mladší z nich má 63 roků je z Kansasu, starší z Texasu. Tak se jich ptáme a oni že v listopadu vyjeli a jedou po ose… Oba zapálení celoživotní motorkáři. Ptám se kam míří. Oni že do Ušuáji – jenže teď do Limy – neb ten mladší z nich byl před pár dny okraden a tak nemá pas a hlavně nemá papíry od motorky a nemá TIP – takže nejenže nemůžou pokračovat, ale ani neví, jestli vůbec odtud motorku dostanou. Říkám, že v Limě jim konzul udělá pas a ať si zaletí do Států udělat papíry od stroje a TIP už od celníků půjde vydyndat když budou mít papíry. Jenže on na to už nemá čas – říká ten starší 73 letej – a hned dodává – je mi to za něj líto, za mě né – já si sem zajedu někdy jindy…

Jejich stroje:

Jirka si setkání s nimi zakreslil expresivně do svého deníčku takto…

…jo, to jsem vlastně neřek – ten starší neměl nohu. Proto pajdal… Vyprávěl mi, kde všude na motorce byl. No v podstatě jezdil od svých patnácti po celých Spokojených státech a Kanadě a párkrát v Mexiku a nikde jinde. Ale jezdil pořád… A tato cesta je vlastně jeho první vzdálenější cestou…

No my jdem s Kamilem vyzkoušet – do písku - jak to je s tou silou. Nejtěžší je vždy rozjezd…

ale když se podaří, tak pak to jedeeeee….

no a ještě jedna věc - nesmí se zastavit…

…no tak tady to LOMO přišlo vhod…

na radu Martina se kousek od ICA stavujeme ve vinařství. Dělají tam ale né víno ale likéry z vína. No a taky pálenky. Pisko. Jdem na ochutnávku. Petko přičuchl a povedá: toš to je jak to naše pálené, jak slivovica. Týpek, co nás „obsluhoval“ tak sebou trhnul a říká – slivovica. My přikyvujeme jakože nic a on jestli jsme z Česka – a on že tu má kámoše z česka tak proto zná slivovici. Tak Petko skočil do motorky a přinesl taky na ochutnání. No – v rámci intencí se to zvrhlo a naštěstí v šest zavírali a tak jsme šli. Strojíme se, připravujeme se k jízdě a tu přijede policejní auto. Celý bliká jak vánoční stromeček. Tak volíme taktiku „pohoda“ – rozpravujeme, v navigaci nastavujeme již nastavenou trasu a Kamil si zapaluje. Policista vystoupí a pak z něj vypadlo, jestli se s námi nemůže vyfotit…

…no jasněže může!

cíl dnešního dne je asi patnáct minut jízdy – kousek za ICA. Jsou tu písečné duny a chodí se sem na západ a východ slunce. Ten západ jsme tak akorát prošvihli. Je to místo plné lidí – ostatně – jako všechna místa. Tu jsou buď moc lidí na malém prostoru nebo nikdo. Tu jich je moc. Maj tu i kempík – ale beznadějně nacpanej. Je tu i celkem turistů i turistů gringos. Obešel jsem dva hostely a všude obsazeno. Jdu do třetího a tam maj jeden pokoj volnej – dívám se ale to je pokoj pro jednoho – my potřebujme pro čtyři – což by nevadilo – ale tento je fakt malej, a bez okna a horkej. To by bylo peklo. Říkám týpkovi že potřebujem něco většího a vzdušnýho. A jak tak stojíme na venkovní chodbě tak kuknu nahoru a říkám – no jestli máte terasu, tak berem terasu. On se smál – to bývá dobrý znamení. Tak jsem se toho chytil a říkám mu, že to beru a že se ani nepůjdu nahoru podívat. On se zase smál ale rukou si protíral fousy – ještě lepší znamení – přemýšlí. Ale nesmím ho nechat přemýšlet dlouho. Tak mu říkám že jestli on není bos tak to nevadí – že ráno půjdem na východ slunce a pak vypadnem. No nakonec souhlasil… Teráska byla lepší než jsme čekali – byl tam koberec a stoly a bar a křesílka a výhled na písečné duny a hvězdy… No paráda!

Maj i bazén. Zdá se to jako zhýralost – v poušti bazén – ale jsme v oáze. Uprostřed je i jezero. Tak proč né bazén…

Týpek byl fajn, ještě jsme si s ním po chvíli co jsme nanosili věci a přeorganizovali mu předzahrádku (na příjezd čtyřech bagrů nebyl připraven) prohodili pár slov a vždy jsme skončili u toho, že kroutil hlavou a nevěřil nám.

Pak jsme šli k němu do baru, a že si vezmem ňáký pivo. A když nám jej podával tak se ptá: a z jakýho města jste? Vyprsknul jsem a říkám Jirkovi –néže řeknež že seš z Plzně – z města, odkud pochází tento typ piva co ještě před chvílí držel v ruce – protože – to by nám (zase) nevěřil a vyhodil by nás z terasy…

Ráno jsme si přivstali – teda Petko né, ten je vzhůru – a vyrazili na duny. Vylézt nahoru nebylo až tak jednoduchý. Každý krok nahoru je 2/3 sesun takže to je nejen časově zdlouhavé ale i fyzicky náročné. Znám to z Kilimanžára – posledních tisíc výškových metrů je sopečný písek – jako ta duna – a jako bonus tam to bylo v pěti – šesti tisíci metrech nad mořem – to se to jinak leze na dunu, v „nule“… Výstup trval déle než jsme počítali, ale stihli jsme to…

Drona jsme vypustili z ruky – jiná možnost není – a asi hodinu jsme se jen kochali…

naše Oáza…

No nic – jsem dolů. Dolů to je mžik…

Kluci jdou balit.

Já nebalím – já zůstanu v písku. Kluci chtějí vidět Nazku a tam já byl – dokonce před devíti lety i na svém předchozím homocyklu. A taky nechci jet po Panamerikaně – chci do hor. Takže jsme se domluvili, že sraz v Cusco – vzdáleném cca tisíc kilometrů - za tři dny tam budou oni a mě to bude horama trvat déle ale v Cuscu jsem už taky byl tak prostě přijedu až přijedu…

…takže oni vyrazili do rozpálenýho města čekat a potit se na červený, já šel do bazénu…

««« předchozí #04 | MENU | další #06 »»»