příspěvek #02:

návrat do KOLUMBIE - aneb pořádek musí být!

««« předchozí #01 | MENU | další #03 »»»

Na hranici musíme být brzy ráno, tedy vstáváme za tmy. Petko – ranní ptáče – nám dělá kafe. Myslím, že jsem již někdy dříve zmiňoval, že Petko po ránu mluví zásadně německy. Tentokráte čistá Slovenčina. A nevím, jestli jsem zmiňoval, jak Jirka Petkovi (občas) nerozumí. Třebas toto ráno Petko viděl na stole ležet moje nálepky a ptá se: „Zbíínjěk, a to si udělal na akej tlačijarni?“. Jirka vyprsknul a říká: a to je jako zase co? Tlačijareň. V tom se u nás dělá tlačenka…

Vyrazili jsme ještě za tmy. Jirka si pochvaloval, jaký to bylo parádní vidět východ slunce a navíc na homocyklu. Je jako já večerní typ a ráno pro něj začíná když už je dávno světlo. K čemu všemu může být taková „dovolená“ dobrá… Po cestě jsme trošku prochladli – prvně ráno je zima a druhak jsme přejížděli hory. Teplota padla na 6°C.

Jirkovi se na jeho homocyklu zakulatil nájezd – sto tisíc. Tak daleko ta hranice nebyla – ale jednou to přijít muselo…

Po chvíli jízdy jsou na cestě zátarasy. Policajti. A kužely svádí provoz na odstavné parkoviště - berou každýho… Dnes se policajti rozhodli pro jízdní pruh ve směru jih-sever a druhej směr budou brát zítra. Hmm – tak todle bylo vo fous… Kdyby nás vybrali, tak by byl Ekvádorský národní rozpočet tučnější o 4x 2,5 = 10 milionů Kč! Nebo – pak je druhá varianta – by byly Ekvádorské věznice o čtyři vězně přeplněnější…

Rozložení hranice jsme si předešlý den nastudovali na gůgl mapách – kde je která budova, kudy vede cesta. Připadal jsem si jak při plánování přepadení banky. Suverénně jsme na hranici přijeli a minuli Ekvádorskou celnici a Ekvádorský imigrační a přejeli přes most/řeku tedy hranici a zastavili až na Kolumbijské straně. Zamíchali jsme se mezi místňáky a pěšky přešli do Ekvádoru. Tedy nelegální překročení hranice se tím „vymazalo“, naše karma je (už zase) 100%. Dobře, propašovali jsem motorky do v Kolumbie – tak karma bude 99%… Na imigračním jsme udělali výstup z Ekvádoru. To samozřejmě na jinej pas než ten, kterým jsem do Kolumbie vstoupil před rokem. V houfu místňáků jsme se vydali do Kolumbie.

Na imigračním jsme udělali vstup. Welcome to Colombia! Tak se tak rozkoukáváme, jak to tady vypadá – a – to by jeden nevěřil – tři motorky! A nááhodou naše motorky! To je ale náhodička… A v tom jsme dostali nápad: CO SE TAKHLE JET NA MOTORCE PODÍVAT DO EKVÁDORU? Tak jo, tak jedem! Nejprve je třeba udělat na imigračním výstup z Kolumbie – formalita – náhodou víme, kde to je – bude to ňákej čas co jsme tam naposled byli. Hotovo, skočili jsme na motorky a tradá do Ekvádoru. Je už po desáté takže do práce přišla nová úřednice – která tam ráno nebyla – je před budovou imigračního a svědomitě zapisuje každého příchozího a měří teplotu. Z toho plyne, že koronavirus útočí jen v době mezi desátou a šestnáctou hodinou… Každého se ptá na věk. V pase je jen datum narození, takže je třeba se každého ptát. Říkám, že přesně nevím, že se to každej rok mění tak se postupem doby nesnažím si to zapamatovat. Ale že co si pamatuju posledně jsem měl twenty-tů. Usmála se – měla smysl pro humor – a beze slov mi s plamínkama v očích položila otázku znova. Zatlačila mě do kouta – moje očka už tak moc jak ty její neplápolaly – a tak říkám: ou-kej lejdy, je mi fórty fájf. Bez hnutí brvy do formuláře napsala 35. Plamínek v mých očích se vzňal a chlubím se klukům – kteří ještě nebyli ke stolku povoláni – že mi je srrty-fajf! Jirka hned křičí: já chci taky! A co ti brání? Ostatně – co NÁM brání? Tedy každý jeden další z nás hlásil, že mu je srrty-fájf. Takže jsme se všichni – čerství pětatřicátníci - dostali do budovy imigračního. Tady vyvstal malý problém. Jelikož tam byly pouze čtyři okýnka a když Kamil postupným náhodně vycházejícím rozebíráním fronty vyšel k té samé úřednici co před krátkým časem u ní dělal výstup, tak ona mu „nemohla“ dát razítko a Kamila přehrála na jinou úřednici. Vyřešeno. No a ještě vlastně musíme skočit na Aduanu - na celnici – vyřídit vstup pro motorky. To je důležité – pro legální pohyb dopravního prostředku TIP – Temporary Importation Permit. Né důležíté, ale velice důležité!

Trvalo to pouhé dvě hodiny, ale zažili jsme i horší. Vyplňujem papíry. Chtěj mou e-mailovou adresu. No to je něco pro mě – já tu chci jezdit na motorce a utrácet u místňáků dolary a né aby mi státní správa posílala emaily – no né? Předjímám, že úřednice za přepážkou neumí česky a podle toho v kombinaci s mou náladou volím formát adresy před zavináčem. Její znění zde publikovat nemůžu – a kvůli Dží-Dý-Vý-Aj-Tý (nebo jak se to jmenuje) to nebude. Prostě slušné vychování – takovou sprosťárnu sem prostě napsat nemůžu. V každém případě tu mou „mejlovou adresu“ do kompijůtru opsala a na finálním dokumentu jsem ji (v plném znění a plné kráse) dostal… Takže – TIP máme! Jupíí – hurá do Ekvádoru! Samozřejmě legálně – jinak by nás to ani nenapadlo – a i kdyby – stejně by to ani nešlo…

A tak pěkně mažeme na jih. Zpět na náš „internát“ – ako jakémukolvek ubytovaňiju hovorí Petko. Náš internát je po cestě na jih. Cestou se trošku loudáme – jídlo a podobné rozmařilosti. Petko si ještě ladí helmu. Přivezl si totiž novou. Jako staronovou. Sice byla zadarmo, zato od někoho s o dvě čísla menší hlavou. Čekání na jídlo si krátí vyřezáváním vnitřního polstrování. Pravda a láska nakonec zvítězila a Petko nemusí jít na složitou operaci zmenšení hlavy…

U cesty kupujeme ňáký ovoce. Je toho plný kufr a platím – z balíčku sta zbrusu nových (FEDem vydaných) dolarových bankovek jich odebírám pět a předávám indiánce. Té se bankovky mimořádně líbí a obzvlášť oceňuje po sobě vzestupně jdoucí sériové číslo. Tu se přitočí – jak bych to řekl – takovej jinej ekvádorec přičemž indián to není - a protože vidí jak mám plný ruce tak mi jedno balení manga přenese na 3 metry vzdálenou motorku. Dříve než stačím balík zbylých pětadevadesáti jednodolarovek schovat do kapsy, tak si říká hned o dvě bankovky. Důvod je jasný – pomohl mi – a ukazuje na motorku. Na tak silný argument, který nejsem schopen vyvrátit nejsem připraven…

Takže si to shrňme: indiáni pěstujou ovoce, sesbíraj jej, odvezou, přivezou, oloupaj, zabalej, prodávaj. Samá práce. Pět kilo manga za pět dolarů. A v tom se přitočí poskytovatel nevyžádané služby - poponesení kila manga o tři metry, což bych už já určitě nezvládnul – a požaduje dva dolary. Takovéto situace jsem už někde zažil – kde to jen bylo - že by v Africe? Jako lusknutím prstu jsem se tam „vrátil“…

Ale teď mě nikdo nemůže nařknout z rasizmu – přeci ten indián je stejně černej jak ten alternativní ekvádorec! Stejně je ten svět nespravedlivej: bílí (ve FEDu) vytiskli prachy. Dřina. Já musel makat jak barevnej (a teď jsem tímto výrazem rasista) abych si je za koruny koupil. A stejně je nakonec - za něco, co vyrostlo samo - schrábli indiáni. Týjo, já se v tom už ztrácím…

O kus dál ještě kupuju na večerní oslavu zmrzlinu a za západu slunce se „z práce“ vracíme na internát…

To byl ale těžký pracovní den!

Hraju si na pejska s kočičkou – do velkého hrnce míchám vše co mám(e) rád(i). Jirka říká: já bych si dal mango. Tak jsem tam dal kilo manga. Kamil říká: já bych si dal zmrzlinu. Tak jsem tam dal kilo zmrzliny. Petko říká: já bych si dal něco páleného. Tak jsem tam nalil slivovici. Množství hořlaviny – v rámci utajení receptu – záměrně nezveřejňuji. A i já bych si dal také nějaké ovoce. Tak jsem tam dal dva malý melounky a ještě další dvě ovoce, jejíž název si z trhu nepamatuji.

A celý jsem to pořádně zamíchal. Péci to dávat netřeba – rozhodli jsme se, že to sníme hned - za syrova! Příboru je málo, takže někdo lžičkou, jiný vidličkou. Bylo to mňam…

Petko měl samozřejmě lžičku. A stále se cpal jen omáčkou…

Hned po té dobrotě se Petko uložil a usnul. Ráno se vymlouval na zimnici – po tom ranním prochladnutí a pak odpoledním sluníčku. Ale já myslím, že – stejně jako velkého černého psa – spíš bolelo bříško. Že by to bylo z toho, že ten náš „dort“ tak mlsal a mlsal, až jej celej zmlsal…

…dobrou noc

««« předchozí #01 | MENU | další #03 »»»

NAPIŠ NÁM