příspěvek #01:

jsme zpět na jihu Amerického kontinentu...

««« nic nepředchází | MENU | další #02 »»»

Letos to bylo s časem před odjezdem nějak špatný. Dobře, je to tak každej rok. Vždy se balím na poslední chvíli. Ve čtyři ráno byl sraz na letišti, v jednu ráno jsem se začal balit. Hmm. Doma mám ve vrchním regále krabici, kam v průběhu roku hážu věci co nemám zapomenout. A jak je nahoře, tak není vidět co v ní je. Tak jsem ji v tu jednu ráno sundal a kukám a na dně byl papír – co příště vzít – prejže brzdový destičky. Hmm, tak to tu v jednu ráno asi nekoupím. A v Jižní Americe ani přes den… No tak asi nebudu brzdit. Stejně – jak říká kolega Vokoun v práci: brzda je nepřítel rychlosti… A když se nad tím zamyslím – my přeci na těch motorkách chceme hlavně jezdit, né brzdit. To bych musel pak říkat: čovečé, byl jsem si v Americe pěkně zabrzdit na motorce – no fakt super pobržděníčko…

Na letišti se nás namísto ještě před krátkou dobou plánovaných šest sešlo o dva méně. Poubes musel účast na této etapě vzdát – z rodinných důvodu. Osud. A ten zapracoval i v případě Standy… Mrzí mě to. Kdo se nám bude ztrácet? A kdo bude mít vtipné poznámky? To je ale asi vývoj…

Mezikontinentální let s KLM jsme si – jako vždy – zpříjemňovali jihoafrickým vínem a burbonkem. Když jsem šel dozadu pro ňáký pivínko, tak se na mě stevardka starostlivě podívala a říká, že to ale není dobrej nápad jak to tak mícháme. Na což jsem jí odvětil, že my jsme ale Češi. Usmála se, z regálu vytáhla čtyři plechovky s dovětkem, že to ale zásadně mění situaci… Pravda je, že jsem kecal – Petko je přeci Slováčisko!

Při jednom z čekání na toaletu si Petko všimnul rodiny indiánů, kde malý asi čtyřletý indoš sklesle seděl na sedačce a očividně trpěl horečkou. Petko se rozhodl nám (nebo si?) vylepšit karmu a ze svého zavazadla vytáhnul acylpyrin a zanes ji indiánské babičce. Ta po krátké poradě s náčelníkem dar bledé tváře přijala hned jej podala malému indiánovi. Za asi půl hodinky indoš řádil po letadle jak motorová myš a jeho o asi pět let starší sestra Petka proklínala – neb dokud byl její bratr v horečkovém kómatu, měla pohodu… Holt – karma – všechno má svý pro a proti…

Po jedenáctihodinovým letu jsme přistáli v Quito v Ekvádoru. Když jsem vyšel z letištního celosvětově stejně unilého klimatu, dýchlo na mě něco krásného. Teplíčko, pohoda, a hlavně ti lidi okolo. Jo! Jsme tu správně! Vzali jsme taxíka a nechali se odvézt do asi 130km vzdáleného kempíku, k němci Hanzovi, kde jsme před jedenácti měsíci zanechali naše motocykly… Hans loni po našem odjezdu spíchnul z několika bambusových trámků a vlnitého plechu přístřešek a tak stroje byly chráněny proti zoncně.

Zde platí přesně to, co říká Bolek v Dědictví: „víš, jaké je slunko sviňa? víš, jaké sú tam díry? toš nečteš nevíš…“ Vytlačili jsme stroje, připojili baterie a můj bagr se na třetí vrknutí rozburácel. Jirkův stroj chvíli sliboval a pak taky chytnul. Kamilovo jedenáctpade chytla na první (delší) potrápení… Jen Petkův blů-ekspres se vymykal. Jeho akumulátor nenabízel dostatečný proud. Ovšem – to by nebyl Petko aby se takovouto banální okolností nechal zaskočit. Marně přemýšlím, který náhradní díl si na svou Hondu neveze. Petko má vlastně instantí Hondu v prášku – stačí přidat kostru a má další motorku! Třebas letos si „dovezl“ karburátory – který s ním dál pojedou. A tak si už někde z Mexika veze náhradní akumulátor. Proto jej zalil a dle návodu nechal odležet. Mezitím rozebral karburátory a vyměnil svíčky. Jeho stroj zaupíroval na mém a po delším trápení startérem i jeho stroj začal dělat to, k čemu byl původně stvořen… Celý den bylo co dělat. Každý měl na svém stroji práci. Kamil si přivezl vrtáky a závitové vložky a odvrtávali zalomený šroub – ten co drží zadní tlumič.

Ten se jim v Kostarice nepodařilo vyměnit, nyní s připraveným nářadím ano. Já si vyměnil hypoidní olej v zadní převodovce – po ujetých necelých 40ti tisíc si to zasloužil. A jak jsem se tam tak hrabal a sundal jsem třmen brzdy, nešlo si nevšimnout, že to co jsem měl napsaný z loňska na papíře do česka – brzdové destičky – že to je více jak akutní. Toho „azbestu“ tam je necelej milimetr… Ono to nějak dopadne - a když né dobře, tak špatně určitě. A taky jsem konečně vyměnil vzpěru zavěšení zadního kola – podobně jako Petko jsem ji vezl už od minulé výpravy – jsem na to nějak zapomněl nebo co. To je ještě „problém“ z tuším Hondurasu – kdy jsem s Daliborem vlítnul do takové ďoury na cestě, že to tenkrát vzpěra nevydržela. No a další maličkosti. Gumy mám ještě ze San Diega a nejsou ve stavu, že by bylo akutně je třeba měnit. Olej jsem měnil v Kostarice – to bude taky ještě v pohodě…

Celej den pracujeme na strojích – na slunci – a opět platí Bolkovo: víš, jaké je slunko sviňa? víš, jaké sú tam díry? toš nečteš, nevíš… No prostě Kamil se chtěl asi opálit a Petko chtěl mít večer zimnici…

Následující ráno jsme museli „do práce“. Pejprwork. V této zemi jsou totiž naše stroje nelegálně. To „nelegálně“ zní tak nepěkně. Ona je to vlastně otázka úhlu pohledu. Ekvádorští celníci a našich strojích nic neví. Tedy ty stroje tady vlastně vůbec nejsou. Tak o jaké nelegálnosti je zde vůbec řeč?

Loni jsme řízenou lstí překročili hranici z Kolumbie tak, že jsme využili (neustálého) hraničního zmatku a při vstupu do Ekvádoru jsme šli pouze na imigrační a celníky jsme předstírajíc baťůžkáře obešli a pak se v tom neustálém hraničním zmatku z hranice „vytratili“. Čímž jsme vyřešili problém s celními předpisy, kdy ve většině zemí může být vehikl dočasně importován po dobu tří měsíců. Tu v Ekvádoru platí, že za každý den navíc, co vozidlo neopustilo území, platí majitel pokutu 400 USD denně… Pokud tedy dobře odhaduji – Za rok to udělá – když prvních 90 dnů je „zdarma“ tak zbylých 275 dní x 400 USD = 110 tisíc amerických dolarů. Přesný kurz neznám – ale je to jedno: 22 x 110 = necelýho 2,5 milionu Korun… Hans nám říkal, že zná dva případy, kdy byla takováto pokuta aplikována a byla řešena zabavením věci. Ostatně – tenkrát v Etiopii jsme měli to samý – jen se nám shodou okolností podařilo tuto prekérní situaci na celním úřadě vyřešit. Tu by se asi jen tak „ukecat“ nenechali. Tedy je třeba zajet zpět na 130km vzdálenou hranici, nenechat se po cestě chytit policajtama - pokuta 2,5 milionu korun, haha – a nepozorovaně vyjet ven z Ekvádoru. Pak se dostat nepozorovaně – už ale bez motorky – zpět do Ekvádoru a bez motorky zemi legálně opustit a legálně vstoupit do Kolumbie. Bez motorky. Kolumbijský razítko budeme pro následující proces potřebovat. Tam pár hodin zůstat a pak opustit Kolumbii a (pro změnu s motorkama) vstoupit do Ekvádoru…

…a jak to dopadlo?

se mi asi chce trošku spát, tak příště…

Z.

když náhodou při práci zvednem hlavu od stroje – pěkný výhled…

vždy něco přebyde…

výpomoc - hever dovezený z Česka…

««« nic nepředchází | MENU | další #02 »»»