| KDO / KDY | VZKAZ | |
| zbynek@janousek.cz Zb***k@*** 22.02.2019 06:06:27 | zdravíme z cesty! ozývám se s malým opožděním - nějak nebyl čas... V rychlosti to shrnu - i když - je mi jasný, že to nebude ono, neb na řadu detailů se za den zapomene a řada věcí navazuje na předchozí - a ty když chybí tak není na co navazovat - takže nejsou... Let z Čech proběhl OK. Nevím proč se to stalo, ale ráno při odchodu z bytu jsem si místo klobouku vzal na hlavu paruku, kterou jsem před deseti lety koupil v nějakým fun-šopu. Asi protože jsem se chvíli před tím ostříhal strojkem na 3mm a něco mi na hlavě chybělo. Když jsem dorazil na letiště a přicházel jsem halou, tak na mě kluci čuměli a nikdo nezdravil. Nějak mě nedošlo, že mě asi nepoznávaj... Původně jsem si myslel, že si ji na hlavě nechám chvíli - ale asi jak jsem ostříhanej, tak mi paruka vydržela celej let - jakože oba lety, tzn. 20h času. Petko byl nadšen - protože to pro něj bylo něco nového - cestovat s členem hudební skupiny "Bony-Em"... Zajímavý bylo, že v Amsterodamu jsme procházeli pasovou kontrolou s automatickým rozeznáváním xichtů a normálně stroj vůbec neprotestoval - poznal mě... A na imigračním v Kostarice mi dokonce úřadník mý vlásky pochválil - což nevím, jestli poznal, že to je paruka a myslel to ironicky nebo to myslel vážně... Přiletěli jsme v neděli večer a vzali taxíka do hotelu Mango. Taxikář nás natáhnul jen nepatrně a Jirka vyřizoval jím z Česka zabukovaný ubytko. Jen se s bábou na recepci ňák nemoch domluvit - chtěla po něm číslo kreditky a to hledala v ručně psaném sešitku - bez úspěchu. Trvalo to dlouhých dvacet minut kdy ona telefonovala po všech čertech - jako booking.com - a Jirka jí neustále mával před očima rezervací. Pak se dopracovali tak daleko, že začali procházet rezervaci úplně od začátku - jméno sedělo, datum 17. taky seděl ale ehm - Jirka měl 17.3. a bába + zbytek Zeměkoule měla na kalendáři 17.2. - takže záhada plně obsazeného hotelu vs. šest bezprizovních lídí na dvoře rozluštěna... Nevadí - během dvou telefonů místního človíčka jsme měli ubytko o 300m dál... V pondělí ráno jsme napochodovali na celnici, kde po krátkém desetiminutovém přehlížení se nám podařilo sehnat někoho, kdo byl ochoten se s námi bavit. Ukázal jsem mu celní papíry a že tu je papír "finalizádo" a že já to chci zase znova "otevřít". Civěl na to - jak to je místním vlastní - jakoby papíry generované jeho úřadem - byť před rokem - viděl prvně. Zavolal si posilu, mezitím se bavil s třemi dalšíma okolo jdoucími lidmi. Klasika. Ten druhý úřadník civěl o něco méně - asi už to někdy ve své kariéře viděl. Tak ty naše papíry vzal a odešel do vzdálené kanceláře, za 3 minuty přišel a dal výčet věcí, co bude "potřebovat". Rozhodl jsem se ten den, co jsme chodili po různejch úřadech nepopisovat a přeskočit. Ono se to dycky tak trošku opakuje... Výsledek byl takovej, že motorky se nám podařilo z celního skladu dostat až - nebo spíš "už" - v úterý odpoledne... Stroje byly v zuboženém stavu. Vypadaly, jako by tam stály od světové války - jedno jestli tý druhý nebo první. To vlhko a deště střídající se s úmorným sluncem udělaly svý. Některý věci se na motorce normálně rozpadaly - třeba kanystr - byl jak z tenké vrstvy ledu - stačilo se jej dotknout a rozpadl se... Věci, který jsem nechal v kufru - právě proto abych je uchránil - pro změnu zplesnivěly. I peníze. Ty jsem pak musel vyprat. Zprovozňováním strojů jsme v celním skladě strávili asi 4 hodiny. Jako první natočil svou 1150 Standa. Jirkovo 1150 začala vrčet jako druhá. Mě baterka krásně točila ale chytit to nechtělo. Vyšrouboval jsem jeden vstřik a palivo stříkalo. Ještě chvíli jsem trápil startér a můj bagr naskočil. Kamil měl úplně kakao baterku - ale zaupíroval na Standovo stroji a motor se rozběhnul. Dlouho dlouho přemlouval Petko svou Hondičku než jí vnuknul život. Poubes měl dočista kakao baterku. A když jsme jeho stroj dali na zdroj energie a startér zatočil motorem, pod KTMkou se objevila louže benzínu... Dopadlo to tak, že jsme Poubesovo KTMku zapřáhli za stupačku mýho bagru a - pro KTMku potupně - ji odtáhli za mým BMW do hotelu... Ještě ten večer se mi podařilo ve městě sehnat baterku jak pro Kamila tak pro Poubese, kterej mezitím provedl rozborku - a na důvod, proč mu zvrchu teče po motoru benzín nepřišel. Ten večer s Poubesem nebyla moc řeč. Závěr byl, že jak tam na sluníčku seschl benzín tak v palivovém systému - a karburátorech - tak tam zůstal sajrajt a ten zabraňuje funkci. Ve středu ráno jsem vzal opět KTMku do vleku a vydali jsme se roztahovat. Po dlouhé půl hodině KTMka naskočila. Na jeden válec a jen při určitých otáčkách. Přidat či ubrat plyn znamenalo zastavení motoru. Poubes to dalších deset minut trápil a docílil toho, že se na motorce dá jet. Sice jen na jeden válec - ale není v situaci, kdy by si mohl vymýšlet... Hotel měl check-out v 11h a proto se dvorek, kde jsme do té doby pracovali na svých strojích proměnil v malý utečenecký tábor - jak jsme tam měli ty naše věci roztahaný. A to nepočítám tu ekologickou katastrofu po výměně oleje... Před 14h jsme vyrazili. Po 14ti kilometrech to začalo Petkovi vařit a po dvaceti ujetých kilometrech jsme zastavili na pumpě a Petko se dal do opravy. Vyjeli jsme do cca 2 tisíc metrů nad mořem a po zemi se válela mlha. Chtěli jsme vyjet na vulkán - ale za mlhy bychom toho asi moc neviděli - tak jsme to zavrhli a pokusili se s bábou v hospodě pod pumpou domluvit, jestli bychom na plácku za hospodou nemohli přespat. Ta někam pět minut telefonovala a pak mluvila něco o policii a odmítla nás. Nakonec jsme si našli ubytko - krásnej vybavenej chatobarák v údolíčku - a vymysleli, že na vulkán pojedem brzo ráno...8888 | |
| tetka ka***a@se***.cz 22.02.2019 07:20:45 | Ahoj cestovatelé, přeji samé silné zážitky a úspěšný boj se všemi nástrahami, které vám přichystají další úředníci, vaše stroje, příroda... Vy to zase dáte! tetka | |
| dufino du***n@se***.cz 22.02.2019 09:39:09 | Tak drzim Poubesovi palec, at mu to jede na 2 valce. Ahoj vsem | |
| karelzika.blatna@seznam.cz ka***a@se***.cz 22.02.2019 11:34:06 | Celé partě cestovatelů srdečné pozdravy z předjarních jižních Čech, zvláště našemu Standovi. Gratuluji k úspěšnému zahájení další dobrodružné výpravy po střední Americe. Přejeme Vám všem hodně štěstí, nervů a sil a již se těším na další zajímavá vyprávění ze setkání s domorodci a další fotky z cest. Hodně zdraví přeje Karel. | |
| Zbyněk Janoušek zb***k@ja***.cz 22.02.2019 14:05:00 | Když jsem nad ránem rozlepil oko, Petko už nebyl v posteli - tak jsem ještě hodinku spal a v 6:30 jsem vylez a Petko hlásí: mám defekt - už som tri razy lepil dušu, teď du lepiť poštvrtý... Petko totiž vyměnil přední pneu, na které měl 20 tisíc, a včerejší výměna nějak neklapla... Na ráno jsme měli domluvený permit na výjezd na vulkán - takže Petko sednul na můj homocykl coby spolujezdec a mohli jsme vyrazit - šest jezdců na pěti homocyklech. Z pěti homocyklů nastartovaly jen čtyři - Poubesovo KTM odmítá startovat. To bude asi tím, že se předchozí večer pokoušel zprovoznit napájení své navigace. O co více funguje napájení navigace, o to méně startuje startér - takže vůbec. Poubese jsem roztáhnul na laně a tím pádem na vulkán vyrazilo pět homocyklů. Ovšem pod vulkán dojely pouze čtyři homocykly - Standova 11-pade přestala zničehonic vrčet... Vulkán jsme omrkli velice omezeně - měli jsme smůlu - koncentrace síry ve vzduchu byla obzvláště vysoká a dostali jsme se na věnec kráteru pouze na 10 minut a už nás správci hnali zpět. Teklo nám z očí, dýchat se nedalo... Poslal jsem tam alespoň drona... Sjeli jsme níže ze sopky, kde jsme zanechali Standovo homocykl, z Jirkovo 11-pade sundali nádrž pod níž je schovaný náhradní vysokotlaký palivový čerpadlo a ve Standovo 11-pade jsme vyměnili palivový čerpadlo. Motor Standovo motorky zaburácel. Svět se zdál bejt nádherným. Vrátili jsme se zpět na naši "chatu" se nasnídat. S Petkem jsem zajel na pumpu za vulkanizérem, a zalepili jsme jeho a Kamilovo duše. Před polednem jsme vyrazili. Jízda krásnou krajinou národního parku trvala pouhých 18 kilometrů a Petko zastavil peloton - jeho přední kolo bylo prázdné... Tentokrát v tom byl bez viny - v pneumatice měl vraženej vrut... Dělali jsme si srandičky - že jsme ujeli 19 kilometrů a že bychom teď mohli dát zase nejmíň 19 kiláků. Tak jsme jich dali 15 a Standovo motorka se zničehonic zastavila. Na laně jsme ji dotáhli do nejbližšího městečka a rozebrali nádrž a zjistili, že vysokotlaké čerpadlo nedává. Ano - nové čerpadlo se po chvíli provozu nadobro zastavilo. Neuvěřitelné. Mysleli jsme si, že bude chyba někde jinde než v novém čerpadle. Ve městečku jsme našli prodejnou náhradních dílů na auta a začali laborovat. Kamilovo 1150 se stala referenčním vzorkem a voltmetrem a ohmmetrem jsme porovnávali hodnoty vracející se z nádrže (čerpadla) a co dávala motorka. Nakonec jsme usoudili, že to je celé hloupější než jsem čekal - žádná regulace tlaku - prostě natvrdo napájení... Nádrž jsme museli znova rozebrat a čerpadlo z ní vymontovali a zkonstatovali, že nové čerpadlo je dočista mrtvý... Tak tomu říkám karma... Co teď? Nezbývá než improvizovat. Otázka zní - o co jde u vysokotlakého čerpadla? O vysoký tlak. O co jsou jiné motory (aut) v tomto ohledu rozdílné? O nic! Takže čerpadlo z auta by mohlo snad taky fungovat - v principu... V obchůdku jsme si nechali vyskládat na pult všechny čerpadla co měli - jakože jich bylo šest - a nakonec si jedno - fyzicky to nejpodobnější vybrali - do Hnujdaje. Nesprávně se tato automobilka nazývá Hyundai. Standa vypláznul na pult nekřesťanskehch 24 americkejch peně$ a pak se bastlilo. Řezalo, prodlužovalo, přichytávalo, pájelo... Tak jsme jej "zabudovali" a homocykl FUNGUJE! To bylo radosti... Tak jsme vyrazili - za hodinku je tma. Zatměli jsme a zastavili v městečku, kde jsme loni projížděli. Z nostalgie jsme se šli navečeřet do stejné hospody jako jsme loni snídali. Obsluha byla Standovi povědomá - proto v telefonu našel fotku z jejich restaurace. Tváře seděly. A koutě místnosti byl žebřík - jakoby tu něco opravovali. Standa na 11 měsíců staré fotografii objevil - žebřík - ten samý - na tom samým místě :o) Každým pádem - Poubeseovo motorka přestal dobíjtet - což se mu stalo naposledy loni - takže nestartuje. Po večeři jsme jej museli roztáhnout. Konstatovali jsme, že tato cesta se stává takovou malou "Afrikou" - stále něco opravujeme. Pravdou je, že stáří našich homocyklů plus najeté kilometry tomu jen nahrávají, ale dnešní závady - třeba dvě pokažený palivový čerpadla a vruty v pneumatice nejsou závady, že bychom něco podcenili... No - ráno moudřejší večera - uvidíme, co přinese zítřek... 8888 | |
| Radosek ra***k@se***.cz 22.02.2019 15:36:32 | Chlapi, klobouk před vámi dolů! Já mít na cestě tolik defektů, tak jedu s brekem domů k mámě... :))) Tak už máte snad vybráno a teď hurá na cestu! | |
| karelzika.blatna@seznam.cz ka***a@se***.cz 22.02.2019 21:13:27 | Kluci, máte můj obdiv. Třebaže myslím že Standu dobře znám, kliďas a šikula, přece jenom je toho s tím čerpadlem na Vás až až. Doufám, že jste si těch nehod vybrali aspoň na dalších tisíc kilometrů a tak hodně štěstí a hlavně bez nehod držíme doma palce. Ahoj . Karel | |
| Zbyněk Janoušek zb***k@ja***.cz 23.02.2019 07:47:30 | Ráno byla nuda - motocykly všem naskočily a vyrazili jsme. Cesta parádní. Vesničky a městečka sice mají všude omezenou rychlost na 40 km/h, nicméně všechny zatáčky jsou klopené, tak si tam motocykl jede téměř sám, veden koridorem cesty. Po asi hodině jízdy jsme si zastavili na snídani - zkonstatovali jsme, že to je poprvé, co jsme zastavili na základě NAŠEHO rozhodnutí a né na základě rozhodnutí vyšší moci... Bábu v panadérii jsme zacyklili objednávkou - asi toho bylo moc - asi ano, protože během minuty mazala do supermarkáda naproti nakoupit suroviny na realizaci naší objednávky. Ale ve finále se jí to povedlo! Asi pojedem dál - řekli jsme si, že kdybychom se náááhodou ztratili, tak sraz o cca 200km dál ve městě UVITA - kde chceme navštívit Renatu - známou od maminky Patrika, co s námi byl letos v Bosně - se kterou jsme se domlouvali že se stavíme - my se domlouvali už včera, ale BúCh s námi měl jiné plány. Sotva jsme vyjeli, tak já ostatním trošku ujel a navigace mě zavedla do džungle - nejdříve skončil asfalt, pak i cesta. Byla to ale příležitost se v klidu vymočit. A když jsem vyjel ven zpět mezi baráky, tak jsem potkal kluky bez Poubese - ten prej někde taky zajel do džungle ale nevypadal, že by se nechtěl pokusit to projet - tak ho kluci nechali, a rozhodli se to nějak objet. Já to tak úplně jednoduše vzdát nechtěl, tak jsem našel alternativní cestu a po ujetí asi kilometru mě to hnalo vodopádem nahoru do hor - což jsem zbaběle vzdal. Tak jsem dojel zbytek na "hlavní" asfaltku a asi pět kilometrů to vypadalo, že to půjde. Pak cesta poměrně hodně začala stoupat - ale džungelní cesta byla vybetonovaná, takže OK, a pak zase strmé klesání. A najeli jsme na "hlavní". Jenže po asi 3km tak uhnula úplně špatným směrem a my byli opět vydáni na nemilost vedlejších cestiček. Ale šlo to. Za pět km jsme skončili u kostela se školou a rozcestím, kde ani jedna nebyla asfaltová. Kluci odmítali offroad a že se zase kousek vrátíme a zkusíme to jinde. Našel jsem v navigaci cestu a po půl kilometru vracení do strmého kopce cesta uhnula do strmého klesání, bez asfaltu. Kamilovi přestala fungovat zadní brzda - vyvařil veškerou kapalinu. Jirkova zadní brzda na tom je úplně stejně. Možná i proto se jim dolů moc nechtělo. Ale jeli jsme. Jen jsem jel asi trošku rychlejc a když jsem projel asi osmikilometrovým úsekem tak kluci se zamnou nevyloupli. Jsem si řek, že když se do toho nechtěli spouštět tak se asi vrátili a tak jsem pokračoval - ostatně - dohoda byla jasná - o 200km dál je UVITA a tam je sraz... Pěkně jsem si to pohodově mazal, cesta se přilepila k pobřeží a připadal jsem si jak v Mexiku. Poměrně malej traffic a poměrně pěkná cesta. Kolem 13h jsem dorazil do UVITA a na začátku městečka si vyhlídnul pěknou hospůdku. Ale protože jsme měli od Renaty doporučení na BM market, kde lze nakoupit - neb oni bydlí o cca 10km dál v džungli - tak jsem si městečko projel, otočil se a jel zpět. Při zpátečním průjezdu jsem slyšel pískání - domorodec - tak jsem tomu nevěnoval pozornost - ale ten ukazoval do marketu, kde byl zrovna u kasy Poubes... Tak jsem se zase otočil, poděkoval domorodci a svůj stroj jsem zaparkoval vedle jeho. A v tu ránu se k nám řítí neznámá osoba - v tu chvíli neznámá - a říká, že ona je Renata - jestli to jsme my, že mě viděla jak pomalu ve stoje projíždím městem a na motorce mám CZ... Tak to byla fakt náhoda - přijela do města si nechat udělat u zubaře korunku... Napsal jsem zbytku esemesku, kde jsou, a prej nejméně dvě hodiny... Tak jsme počkali na Renatu, až ji ošetří zubař, mezitím jsme nakoupili jídlo a za hoďku jsme jeli do jejich džungelního domu. Barák naprostá paráda - úplně v džungli. Nejvíc jsme se těšili s Poubesem na bazén - ten jsme vyzkoušeli hned po příjezdu. Renatin muž otevřel láhev whisky a ráchali jsme se v bazéně na náhorní plošince - pozemek jejich domu - s výhledem na tichý oceán v dáli. Neskutečná paráda. Renatin muž nám povídal historku, jak byl ve svých osmnácti na vojně v Přerově - jak sloužil s Petrem Spáleným a jak pak utekl do USA. Zde v Kosta Rice jsou už sedm let - a jsou tu spokojeni, o hodně více jak v USA... Zbytek dorazil po asi třech hodinách. Nakonec se tou mou cestou sice spustili, ale někde špatně odbočili a pak s spustili ještě pekelnější cestou dolů a nakonec si užili ještě většího offroadu jak já a Poubes dohromady... Večer tu byla velká párty... Petko je ve svém živlu, neb pan domácí se sice narodil v Kyjově, ale od dvou let vyrůstal v Novom Mestě - takže když nemluví anglicky ani španělsky ani česky, tak přepne do Slovenčiny - a na to Petko fakt slyší... Spíme u Renaty na zahradě - uprostřed džungle - paráda. Všichni už spí, já se ještě asi třičtvrtě hodiny cabral v neskutečně teplé vodě v bazénu - uprostřed džungle - no nádhera... ...tak asi půjdu spát.. | |
| ac***s@se***.cz 23.02.2019 10:48:21 | Ahoj,moc všechny zdravím a závidím,i když zatím není co,ty opravy bych psychicky nedávala.S Jirkou je to vždy dobrodružné-narazim na Korsiku. Držím palce,ať vše dáte dohromady a máte spousty krásných zážitků.Piste,ať alespoň v duchu cestují s Vámi. | |
| Míra vl***t@se***.cz 23.02.2019 10:54:05 | Ahoj, smáznul jsem vlcek52@seznam.cz. Aby mi to nechodilo tuplovaně. Zdravím a šťastnou cestu.Míra | |
| Alexandra ol***e@gm***com 23.02.2019 12:52:24 | Zdravime z buse do dzungle! To by se mi taky libilo! Minus ty motorky 😎 Opatrujte se a hodne stesti na dalsich km! Alex a spol. | |
| pepa ko***p@se***.cz 24.02.2019 11:28:01 | Ahojky, zdravim všechny učastniky expedice Amerika 2019 a Všem pevné nervy a hodně zdravi s nástrahamy cesty a co nejméně závad na motocyklech a spoustu hezkých zážitku z toulek po americe a samozřejmě štasné zakončeni cesty,no a já jsem se po 6sti týdnech konečně vratil ze špitálu a lázni domu ,ted ještě dva měsíce nesmím dělat a potom to snad zase v dílně rozjedu, ahoj Pepa. | |
| Debo sv***a@se***.cz 24.02.2019 22:57:56 | Ahoj Zbynďo a všichni, zdravíme až teď, neb se o nás úspěšně a dlouhodobě pokusily epidemické choroby a jiné pohromy nesrovnatelné s vašimi zážitkovými výpravami. Jak vidno, čím více prů...se stroji, tím víc ti zůstává energie. Takže přejeme pro každičký den zdravý adrenalin, radosti i strasti vašich cest a spokojenost a klid v sobě, ať jste kdekoliv. Zdravíme a těšíme se z vašich zážitků. | |
| Zbyněk Janoušek zb***k@ja***.cz 25.02.2019 07:25:22 | Ráno jsme si ještě užili trošku džungelního luxusu, rozloučili se s našimi hostiteli a před polednem - když už sluníčko začalo fakt píct - jsme opustili Renatu a vyrazili na cestu. Rozhodli jsme se se pokusit tento den překročit hranici do Panamy. Cesta nudná - žádný defekty a vrčelo nám to - a to tak, že Kosta-Rickou stranu hranice jsme profrčeli a zastavili nás až celníci na Panamské straně. Prej musíme půl kilometru zpět vyřídit výstupní papíry... Zase začal úřední šiml. Bába na Aduaně chtěla - krom povolení ke vstupu motocyklu i pojistku. Co na tom, že bez pojistky nedostaneš povolení ke vstupu - příkaz zněl jasně - muž s koženou brašnou... Jenže Standa tu pojistku někde ztratil. Prostě ji neměl. Ale co - v Africe nám "prošly" takový hrůzný věci jakože jsme si na hranici Etiopie-Súdán za zády podávali věci k (znovu)proclení či minule v El-Salvadoru si půjčovali jeden techničák - tak co by malá nesrovnalost neprošla zde - Standa sice neměl pojistku, ale loňskou měl. Výhoda je, že nám nikdo nerozumí a proto mu se usmívám na bábu a Standovi říkám - dej jí starou pojistku - ta vypadá stejně, nemá šanci si toho všimnout... Standa jí tedy dává pojistku 2018 z loňské etapy - a buch-buch-buch - má razítko jak v pase tak na celních papírech... Já pro změnu zjistil, že nemám techničák od motorky. Ale měl jsem ho - právě při sjednávání pojistky jsme jej kopírovali, ale prostě není. Naštěstí jsem si před odjezdem udělal šest kopií - jeden nikdy neví - a tak ani já neměl při opouštění této krásně země - Kostariky - problém... Zaplatili jsme ještě 7 americkejch peněs coby taxu za opustění země - tydle daně miluju - vždy si vzpomenu na Fantomasovu "daň z práva na život" - a pokračovali jsme na Panamskou stranu. Tam se nás hned ujal "kámoš" - pomocník na vyplňování formulářů a ukazovač do kterýho okýnka kdy a s čím máme jít. Hned nám hlásil, že překročení této hranice trvá minimálně pět hodin - ale protože on je náš frend tak to půjde rychlejc - navíc - když my pomůžeme jemu tak on pomůže nám... Jestli nám takovej člověk může "pomoct" - o tom lze polemizovat. Ale jisté je, že "uškodit" umí... Stejně tak, jak dokument podaný jeho rukou je zpracován dříve než třicet předchozích za ním ležících, tak i posunkem jeho tváře ty samé dokumenty podané naší rukou budou zpracovány "až přijdou na řadu"... No - my pomohli jemu tak on pomohl nám - překročení těchto hranic trvalo necelý tři hoďky. Ještě naše homocykly prošli (tradiční) dezinfekcí a finální kontrolou všech papírů a jsme v Panamě... Země je to na první pohled o trošku "chudší", ale možná to bylo jen tím kontrastem s Kostarikou. Pár kilometrů za hranicích jsem viděl policajty měřit rychlost - to jsem naposled viděl v Kolorédu - no viděl - mě nás tam spíš rovnou změřili - ale to je jiná historie... Necelejch čtyřicet kiláků za hranicích jsme to vzali doprava na vedlejší cestu a pak pár kiláků po prašné cestě a dojeli k oceánu. Celkem bouří - a to mu říkaj tichej... Místňáci nás upozornili na proudy, ať neplavem moc daleko. To jsme zažili v Ománu - tam to už třicet metrů od břehu začalo neuvěřitelně táhnout - zde to není tak markantní, ale jeden nikdy neví... Vzhledem k tomu, že kontejner přes Panamský průplav máme v Panama City domluvenej až ve středu brzy ráno, a máme to pouhých 450 kilometrů, tak je chvíli času na malej odpočinek... ...aspoň jsem udělal fotky - neprobranej rychlovýběr cca 200 fotek zde: www.janousek.cz/ti/?f=foto Z. | |
| Jirkovo strýc Josef je***v@se***.cz 25.02.2019 22:05:21 | Kluci hohně štěstí a ať každý den dojedete dobře. Děkuju za příspěvky, každopádné v současnosti vedou před stránkami Pornhub. Zdravím Jirku. | |
| PP jo***f@pi***.cz 26.02.2019 15:59:32 | Díky moc za příspěvky Zbyňku, fakt se u toho dobře bavím :-). Každopádně zážitky jsou natolik živé, čtivé a zábavné, že navrhuji vydat a publikovat je nejen touto online formou, ale i knižně, neuvažoval jste o tom? "Materiálu" je jistě dostatek ;-). Do stávající i dalších cest přeji mnoho zdraví, pozitivní energie, elámu a v neposledí řadě i štěstí! | |
| Zbyněk Janoušek zb***k@ja***.cz 27.02.2019 07:03:16 | Naše přioceánské místo jsme opustili s tím, že máme před sebou cca 450km do Panama City. Poubes a Petko zmizeli o den dříve. Panama nás mile překvapila - čekali jsme tak trošku "nic" a ono je na co se koukat, chvíli jsme na výšce hladiny moře, chvíli jsme v pěti stovkách... Krásně se jelo - do chvíle, kdy to Standovi z ničeho nic nejelo... To tu dlouho nebylo! Když už nic, tak aspoň byl u cesty velkej strom a nám se podařilo zastavit pod ním - člověk musí vidět ty pozitivní věci a radovat se z maličkostí a neřešit takový detaily jakože nejede motorka... Standův stroj nechtěl chytit, občas náznakem jeden náznak výbuchu. Vyhodnotili jsme, že se bude jednat o snímač kliky - tato věc dělá různé nepředvídatelnosti a pokaždé se závada projevuje trošku jinak ale hlavně - Standa snímač měnil při cca 100 tisících kilometrech a to za již použitý snímač, tedy nebylo by nic divného, kdyby to přišlo. Kluci jedenácsetpadesátkaři maj povícero náhradních dílů, tak "nebyl problém" - jen to vyměnit. Ovšem po výměně snímače se nic nestalo - stroj se choval naprosto stejně jak před výměnou. Standa znejistěl a volal "přítele na telefonu" - Honzu Žlábka - ten po vysvětlení problému řekl, že to může bejt snímač kliky. Rozhodně by zkontroloval vstřiky - jestli dávaj - a svíčky - jestli dávaj. A nebo když jsme vrtali do toho čerpadla a jestli jsme tam nedali hadici určenou do nádrže tak tu mohl benzín "zvenku" rozežrat a hadice mohla podélně prasknout a tím pádem je palivový systém krmen nízkým tlakem. Tak jsme vytáhli vstřik a ten stříkal jak divej. To samý vstřik druhýho válce. Vymontovali jsme svíčku na jednom válci (jakože tam jsou v každém válci dvě svíčky) a jiskru to dávalo, Z druhé strany to bylo horší. Vyměnili jsme svíčky, jednu cívku a tu druhou jsme prohodili s první - a nic, stále to samý. Tak nezbylo, než rozebrat nádrž a kuknout se na hadičku na čerpadle - Kamil to rozdělal jednadvě - neb to dělal za poslední tejden teprve počtvrtý - a ejhle - benzínovou lázní námi vyměněná hadice nabobtnala a čerpadlo který bylo rozepřeno v kovovém držáčku neuhnulo ani o píď a proto hadička vyhřezla a - přesně jak řekl Honza Žlábek - podélně praskla. Tudíž z ní teklo vysokým tlakem (zpět do nádrže) palivo, tudíž benzín sice dál tekl - proto vstřiky na oko dávaly - ale správně to celé fungovat nemohlo - nízký tlak...Tak jsme strávili dvě hoďky v tom největším pařáku procvičování rozborky-sborky Standovo homocyklu a ujeli ještě pár desítek kilometrů a odbočili k oceánu - v navigaci jsem našel kempík - to by bylo fajn... Kemp na místě opravdu byl. Dokonce ve chvíli našeho příjezdu se u brány objevil týpek, co zrovna kemp opouštěl. Ptám se ho na 4 lidi - jak nás vidí - jestli můžem přespat. Na to on - že mu přijede zítra velká skupina. Nehápal jsem přesně, co tím myslí - proto říkám, že skupina zítra přijet může - že my tam chceme spát dnes. Ptal se nás, kdy bychom ráno odjeli. Já že hned ráno. A on mi říká, že máme jít o 100m dál - že tam je taky kemp... Né všechno asi chci pochopit - tak jsme šli. V druhým kempu zase nebyl nikdo, kdo by mluvil anglicky - ale duchapřítomně vytočil telefonem bose a ten uměl o 30 slovíček víc. Super. Poté, co jsme si vysvětlili kolikpakže nás vlastně je - jsme čtyři - což nám trvalo asi dvě minuty, mi týpek řekl, že ale oni na spaní venku nemají cenu... Aha. Nakonec jsme se domluvili a rozbili tábor pod obrovským stromem - začli jsme mu říkat Gé-eSovník... Plyn dochází a proto jsem nebral hovězí stejky ale vzal jsem tuňáka - tuňáková flákota nepotřebuje tak prudkej plyn. Zapili jsme to kapkou vína a spalo se tam naprosto parádně... Ráno jsme nějak dramaticky nespěchali - neb Poubes s Petkem byli cca 50km před námi a Panama City - kde máme bejt ve středu brzo ráno na "inspekci" motorek před celním odbavením - to je asi 120 km tak není kam spěchat. Snad jen bacha na Standovo jobocykl... Do Panama City jsme to krásnou krajinkou dokodrcali v pohodě a od Poubese jsme měli info, že šli "omrknout" ten inspekční úřad a když tam řekli, že přijdou zítra a bude nás šest tak se jim zvedly vlasy a že by teda ty dva udělali hned - s čímž Poubes s Petkem souhlasili. Kontrola VIN a jména v pase trvala pouze půl hodinky a pak si nechali naproti udělat 4 kopie dokladů a dostali k tomu i "nosiče" papíru a šli na policejní úřad naproti. Tam týpek s papírama někam zmizel a kluci si sedli, naproti nim bába za stolem a asi hodinku na sebe pokukovali. Po hodině se bába odvážila a řekla, že potřebuje kopie dokladů. Poubes svejma pár španělskejma slovíčkama jasně řek, že papíry má ten amígo co s nimi přišel a někam zmizel - což bába pochopila co chtěl Poubes říct - ale ona žádný kopie nemá. Takže se šlo znova kopírovat a pak už to trvalo pouze hodinu, než pro ty dva jejich homocykly bába udělala papíry - tzn. přepsala z techničáku značku a jméno... Takže vše funguje. My tam jdem zítra ráno - v 6.45 máme sraz s ženskou co bude vybavovat kontejner - z jiného portu cca 100km na sever - a taky s ňákou Australankou, která má Land Rovera a společně s ní naplníme 40ti stopý kontejner - ať ušetříme ňákej dolárek. Shánění hotýlku uprostřed města navíc blízko přístavu bylo fakt výživný - takovejdle hegeš jsem zažil naposledy v Africe - projížděli jsme ulice, kde z balkónů tekly splašky, co tam bylo cítit je asi jasný, všude kolem hodně lidí a všichni ohromně sympatičtí... Hotel, co byl v navigaci tam (asi už) nebyl. Další hotel jsme našli ale moje první otázka byla, jestli maj garáž. Ne. Tak jsme šli do třetího. Recepční překvapilo, že se chceme ubytovat a proto zavolala bose. Přišla malá křehoulinká bába a nakonec jsme se domluvili... Po ubytování jsme si na střeše hotelu dali welcome-drink a vyrazili do víru velkoměsta. Poubes s Petkem do nové části mezi mrakodrapy, zbytek do starého města. Prolezli jsme uličky a v restauraci na břehu jsme si dali lobstra (v úpravě "koktejl") a kapku vína a najednou byla tma... Tam nás vez taxikář naprosto černé pleti a ten zpět měl kůži naprosto žlutou. Po cestě nám nabízel, jestli to nemá vzít támdle tou uličkou - že jestli nechceme "masáž faki-faki", prej tam jsou kolumbijky a aby svá slova podpořil gesty tak pouštěl volant a barvitě nám vysvětloval, že maj cosi grande nebo co... Nás ale táhnul bar na hotelové střeše. Taxík přirazil k hotelu a ten žlutej vtipálek chtěl za jízdu ze starého centra 3x víc než ten černej poctivec při cestě tam. Dal jsem mu tedy férovou třetinu požadované ceny a nabídnul mu, že může zavolat policajty, že tu chvilku klidně počkám. Nevím proč, ale mé férové nabídky nevyužil... Takže zítra se bude (pro změnu) zase papírovat! Z. | |
| karelzika.blatna@seznam.cz ka***a@se***.cz 27.02.2019 09:33:42 | Milý Zbyňku, díky za kouzelné vyprávění, které vždy čtu jedním dechem a mám pocit, jako bych byl jedním z Vás. Snad mně chybí jen ušpiněné ruce od toho rozebírání čerpadel a hadiček... Obdivuji Vás všechny, dnes však specielně našeho Standu, jak si dokáže i ve složitých situacích poradit. Zvláštní poděkování i za dokumentární fotografie, jsi opravdu šikula. Obdivuji, kde na to psaní bereš čas - spíš snad vůbec? Přeji hodně štěstí a mnoho dalších kilometrů bez nehod. Karel. | |
| Petr Vaňous- dědek analogovej pv***s@eu***.cz 27.02.2019 13:14:37 | Zbyňo, ty jsi kluk šikovná, ty bys rozchodil i chcíplého koně, natož nějakej zarputilej homodomocykl! Jó, zlatá doba analogová, kdybyste jezdili na Jawách kejvačkách, tam potřebuješ akorát pilník na výbrus válce, a magneto, aby to mělo šťávu! Tuhle jsem koukal jak dva chlapi složili komplet Renaulta 2 CV(Kachnu) za 20 minut. Přišlo to v bedně a za dvacet minut odjížděli. Jeep Willys to samý, jó to byly Legolandy....teď už je to samej tišťák a jak to zahřeješ, tak to začne žít svm vlastním životem... Příště už třeba budete mít sebou 3D kapesní laserovku a externí paměť programů náhradních dílů....vytiskneš si pořádnej novej karbec a další den něco jinýho....než dojedeš zpátky, bude z toho rezavýho motokola úplně novej dakarskej speciál. A pak už zbejvá jen kuchařskej program a vytisknout si pár steaků....a to už budete ti praví "Návštěvníci", doba amarounová to bude...jsem rád, že já už u toho nebudu! Zlom vaz! PV | |
| hecík ji***f@gm***com 27.02.2019 21:25:56 | Čau Draci, vedete si skvěle! S tím čerpadlem to byl maisterstick. Držím palce a pište!!! | |
| Zbyněk Janoušek zb***k@ja***.cz 28.02.2019 07:19:46 | UFF. Dnešní administrativní den byl fakt náročnej... V 6:30 jsme byli na úřadě - na takovým zavšiveným oploceným dvorku sousedícím s cestou, kde tekla stoka. Jsem si původně myslel, že to je nějaká soukromá firma ale když jsem vešel do likusáku tak k mému překvapení jsme byli na policii - přesněji Dirección de Investigación Judicial - zkratkou D.I.J. Panamou si začínám připadat jak v Africe. Každej je důležitej jak papír od sekané a když něco udělá tak nejenže to dlouho trvá ale jako bonus to je zpravidla špatně. Týpek za pultíkem, kde naproti řvala televize s mizerným obrazem a ještě mizernějším obsahem nás zapsal do knihy - pořadníku - byli jsme sedmnáctí a dál a chtěl kopie dokladů. Jelikož jsme nemohli tušit jakých - jakože oni sami občas neví či to v průběhu řízení mění - tak jsme se pokusili požádat o to, aby nám kopie udělali. Týpek na to kývl jen proto, že jsme byli bělejší než většina okolo. Udělal tedy kopii pasu, kopii techničáku, kopii permitu z celnice. 4 x 3 = 12 kopií. Cena byla lidová - 3 ušušněný americký dolary. Šlo to rychle - čtvrt hoďky, víc né - a pak už jen čekat na technika, který zkontroluje VIN. Ten měl zrovna venku přednášku k účastníkům jedna až šestnáct - asi deset minut jim vysvětloval, v jakém pořadí mu ty tři okopírované dokumenty - až bude kontrolovat VIN - maj dávat. Na to stačila i moje (ne)znalost španělštiny. Za necelý dvě hoďky se úředníček propracoval skrz těch předchozích šestnáct lidí / VIN čísel a šel na nás. Bedlivě prošel tři naše kopie a "zjistil", že techničák - kterýmu stejně prd rozumí - je okopírovanej jen z jedné strany. Však jej kopíroval jeho kolega a nechtěl jsem se do toho moc montovat - a do malýho techničáku vůbec, když sám mám jen hodně mizernou zalaminovanou kopii - takže všechno hraje. Pouhých 20 minut trvalo dokopírování té druhé strany techničáku na stejný papír, kde byla ta první strana. A to vlastně nevím, jestli se to podařilo přikopírovat, jestli to náhodou neudělal znova. Když bylo hotovo, tak přišli s tím, že jim jedna sada kopií nestačí a že potřebují dvě. Už se nekopírovaly doklady ale kopírovaly se hotové kopie - šlo to ráz naráz - během dalších třech americkejch dolarů bylo hotovejch dalších 12 kopií. A pak začala pečlivá kontrola VIN - ten pan důležitý spočítal počet znaků a odfajfkoval, že to je OK. Co na tom, že VIN má své jasné zákonitosti - z čehož mimochodem plyne i to, že 17 znaků má každé VIN. O smyslu celé akce vůbec nechci polemizovat - vždyť vlastně kontrolují to, co nám negenerovali na celnici při vstupu do Panamy. OK. Tato část řízení skončila ve skvělém čase něco málo přes 3 hodiny - a proces verifikace VIN bude završen vystavením certifikátu. Ale v budově o cca 300m dál a dostavit se máme ve 2 hodiny odpoledne... Paráda! Ale zase jsme se pěkně bavili - třeba - do dvora přivandroval velkej pitbul, obešel auta, některý občůral, sežral kočičí hovno a očichával úředníka. Měl obojek - jako ten pes - a aby úřadníka nesežral, tak jsem vyzkoušel, jak moc poslouchá. Vedl si velice obstojně - přikaz "zvííířekemňe" splnil napoprvé - přišel. Ovšem "sedni" mu nešlo. Až po decentním plesknutí po zadku si vzpomněl, co to "sedni" je. Sedl a seděl. Tak jsem nám udělal dvě fotky. Holt máme novýho psa - není to poprvé, co jsme si takhle na cestě pořídili psa. A pak mu říkám "volno" a on - jak umí česky - tak hbitě vyrazil ven z oploceného dvora a zmizel - počítám své pravidelné ranní obchůzce... Vrátili jsme se zpět na hotel si sbalit věci a připravit se na pokračování složitého administrativního procesu. Něco malého jsme slupli na ulici a před 14. hodinou jsme byli na policii - tentokráte v hogofogo budově. Byla tak moc hogofogo, že tam místňáky nepouštěli - ti stáli venku, alespoň pod stříškou z vlnitého plechu a vždy přišel policajt ven, sesbíral občanky a žádosti a odnesl je dovnitř a za půl hodiny vyšel a umravněnému a ukázněnému davu autoritativně vrátil občanky a předal papír. My byli vpuštěni dovnitř. Tydle tlustý vyholený sympatický "autority" fakt miluju - ale držel jsem se co to šlo. Po asi půl hodině si nás paní v přeplněném prázdném foajé "všimla" a vypsali jsme jí žádost o vydání toho papíru a do dvaceti minut - což byla překvapující rychlovka - byla zpět s hotovým certifikátem - A4 papír nesoucí naše jména a VINka našich pekelných strojů. Zkontrolovali jsme, podepsali jsme, zmizeli jsme. Krásný čas - bylo něco málo po třetí hodině odpoledne. Takže 6:30 až 15:15 je necelých 9 hodin trvalo "ověření" VIN. Super! Ale do přístavního města COLON, kde máme následující den ráno pokračování procesu jsme ještě nevyrazili a šli jsme hledat kopírku - máme totiž informaci, že v COLON - městě s dvěma sty tisíci obyvatel - není kopírka. nějak se nám tomu nechce věřit, ale už nejednou se osvědčilo méně přemýšlet a více poslouchat - tak jsme našli stánek s kopírkou. Bába v budce si samozřejmě hrála s chytrým telefonem - což jsem považoval za dobré znamení. Když jsem jí na pultík za okýnkem položil svůj pas a dva techničáky (jeden ze strany "A" a druhý ze strany "B") a to přesně tak jak jsem chtěl aby je dala do kopírky a řekl jsem quatro kopíjas, tak pas a techničáky pobrala a za chvíli mi podávala 6 kopií pasu a 7 kopií techničáku a to oba ze strany "A". Bylo jasný, že to bude ještě složité - v této boudě je chytrý pouze ten telefon... Tak jsem jí to znova seskládal - tentokráte jsem pas a dva techničáky rozložil na pultík přímo na A4 papír a plynou španělštinou "nou-nou-nou" umocněnou zdviženým prstem jsem jí zakazoval techničák(y) obracet. Tentokráte se jí čtyři kopie podařily napoprvé! Holt jsem asi dobrej španělštinář... Pak už proces kopírování šel jak po drátkách, spletla to ještě pouze dvakrát. Na mé straně okýnka zůstalo 68 kopií, na její straně 19 kopií. Naštěstí byla cena podstatně nižší jak ráno - za kopii chtěli pouze dvacetník amerického dolaru - takže jsme vyplázli 14 babek a šli jsme... Cestu do COLON jsme si řádně užívali - pokud nepočítám proplítání se městem tak jsme se tento den ještě nevozili... Přivítal nás COLON - přístavní město. Poměr "čistých" černochů versus opáleným se zde zvýšil na 99.5% a já si připadal jak v Africe. Po tom administrativním maratonu nám celkem vyhladovělo a zastavili jsme u vývařovny, jakože tam stály dvě malý motorky. Hned byl u nás týpek - zástupce většiny - a začal nás organizovat - že tam nesmíme stát. Tak ukazuju na tu malou motorku vedle - a on s úsměvem, že je jeho a anténou vysílačky ukazoval na nějakej průkaz co měl na prsou na kombinéze. Tak jsem se o ten průkaz začal trošku zajímat - vyprsil se - neb si myslel že se chci podívat - ale když jsem průkaz začal lovit tak se divil že ne ne né. Nechal jsem ho bejt a řek jsem, že to je OK a přeskočil jsem strouhu se splaškama oddělující cestu od chodníku a on, jak mě viděl jít do té vývařovny tak na mě písknul - a říká, že jestli jdu do vývařovny tak je vše v pořádku... Vývařovna byla lepší než vypadala z venku. Jen jsem tam byl svědkem rasismu - vývařovna byla - samozřejmě - čínská - a chudinku paní obsluhující ti většinoví obyvatelé Colonu oslovovali - rozumněj po ní řvali, jak už to tito lidé dělají - číno, číno - a ta skákala jak oni pískali. Vzpomněl jsem si na dopoledne, jak ten pitbul uměl pěkně poslouchat česky - a tak jsem si říkal, že když ten rozuměl česky, že by to mohli zvládnout i tito lidé. Abych upoutal jejich pozornost, bylo třeba mírně zvýšit hlas a zkusil jsem frázi "hergot-sakra-co-na-ni-tak-řvete" a normálně - mi rozuměli - a přestali povykovat a začali se mračit. tentokrát vynechali žlutou a zaměřili se na bílýho. ale tričko jsem měl černý, tak snad to nebylo tak zlý. každopádně Číňanka se intenzivně věnovala našim objednávkám a ostatní ignorovala... Skvěle - a víceméně v klidu - jsme se najedli a šli hledat hotel. Město fakt hustý - vypadá to tu jak na Kubě - rozbořený baráky - plus stoky na ulici, neskutečnej smrad, plus fakt hustí obyvatelé. Asi lidé. Narazili jsme na "Pension Royal" a měl bránu - něco jako "garáž" budem asi potřebovat. Cena je 40 dolarů za pokoj. OK, jsme čtyři (Poubes s Petkem jeli zvlášť a ubytovali se jinde) takže potřebujem dva pokoje. Rozhodl jsem se smlouvat a proto naznačuji, že chci diskaunt, že dva pokoje za 70 dolarů. Moje španělština na takovej velkej byznys nestačí a proto beru tužku a papír, namaloval jsem čtyři panáčky, dám dva a dva do bubliny, ke každýmu napíšu 40 dolarů a velkou šipku a 70 dolarů. Bába se na to dívá a po chvíli se usměje a říká NO NO... Je mi jasný, že mám proti sobě tvrdého vyjednávače a pravděpodobně i psychologa - ví, že pokoj prostě potřebujem - takže jsem zatlačen do kouta a potupně škrtám 70 dolarů, říkám OK, píšu 80 dolarů a vytahuju pytlík s penězi. Jenže - k mému překvapení - bába se opět potutelně usměje a říká: NO NO. Trošku se zarazím a automaticky ze mě vypadne "porké"? a ona - že no diskaunt - že 80 dolarů za dva pokoje po čtyřiceti je málo... Aha - tak ta bába mě fakt rozebrala. Spíš než tvrdý vyjednávač bude jen natvrdlá a jediný co je na recepci chytrý bude její telefon... Až kalkulačka ji přesvědčila, že dva pokoje po čtyřiceti jsou za rovných 80... Ale pak už to šlo rychle - dostal jsem klíčky 130 s modrou visačkou a 131 s růžovou visačkou, zaplatil jsem a byli jsme bránou vpuštěni dovnitř. Pobrali jsme věci a do labyrintu chodeb jsme odešli hledat pokoje. Máme pokoje hned vedle sebe - zastrčil jsem klíče do obou a vešel do jednoho. Je celý modrý. Hodil jsem svou velkou žlutou rolku na postel a najednou periferně vidím žlutou i zvrchu - jéé - nad postelí je zrcadlo - jéé - my jsme (zase) v bordelu! Jdu to říct vedle klukům - vyjdu z modrého pokoje na chodbu a vejdu do jejich sousedního pokoje - jéé - oni ho maj růžovej! Taky se zrcadlem... Tendle hodinovej hotel je ale fakt vychytanej - to zrcadlo 2x2 metry na stropě není přilepený alébrž je jen v rámu, tudíž se svou vlastní vahou vydouvá a tudíž svý velký svalnatý ruce vidím jako párátka. Je mi tedy jasný, že když sem přijde místňák s místní průměrně krásnou bábou, tak ta bude v zrcadle tak akorát... Vot éto těchnika! V pokoji je dusno a tak hned mizíme do města nasát atmosféru. Guljájeme městem a o několik bloků dál narážíme na "restauraci" kde píšou že maj čerstvý ryby. A maj - v plastovejch nádobkách maj naložený čerstvý ryby a taky chobotnice. Tak jsme si sedli a něco s velkou chutí slupli a asi pět minut ještě poseděli a odešli. Pokračovali jsme směrem dál a jen co jsme přešli přes ulici tak za námi vyběhnul postarší pán z restaurace, co nás obsluhoval a chytl nás za trička a ať tam nechodíme, že je to tam nebezpečný... tak říkám jako jak nebezpečný? však tam žijí lidé, né? a on že jo, ale že hodně divní lidé... Začínám si uvědomovat, že to co jsme v Panama City slyšeli - že v Colonu nejsou kopírky - bude s ohledem na to co jdme doposud viděli fakt pravda... Tak to vezmeme příčně a že si ještě někde v obchodě koupíme pivínko a půjdem do "hotelu". Pivínko jsme nakoupili o dva bloky dál, a pak šli k našemu hotelu a tam stáli čtyři po zuby ozbrojení vojáci, přes obličej kukly, autu blikaj majáky. Tak - trošku s respektem - k nim jdu a ptám se, co se děje a oni že jen hlídaj ulice, aby tam ti lidé nechodili sem. Snažil jsem se z nich dostat jako proč a oni říkali, že jsou nebezpeční a nic víc mi k tomu nechtěli říct... Todle město je fakt hustý! Do sekce fotek jsem dal pár snímků z dnešního dne: www.janousek.cz/ti/?f=foto Tak zítra vstáváme v šest - administrativna pokračuje - zítra chceme strčit motorky do kontejneru. No chceme - musíme - jinak nemůžeme odplout katamaránem... Z. | |
| ZJ zd***k@ja***nfo 28.02.2019 08:42:38 | paráda Zbyňo,přeju šťastnou cestu | |
| ri***n@cd***.cz 28.02.2019 13:38:09 | cau poliprdeko zuper preji krasny zážitky a uz se tesim na další prispevky | |
| karelzika.blatna@seznam.cz ka***a@se***.cz 28.02.2019 14:50:28 | Díky za krásné a mimořádně dlouhé vyprávění a vlastně instruktáž pro případ , že bych se octl na celnici v Panamě. Je veice milé potkat v té dálavě známé a přátele, zvláště, když mají bazén , paní domu umí navařit držkovku ( tu já také tuze rád) a přednosta domácnosti servíruje kvalitní pitíčko... Opět jsem žasnul nad krásnými fotkami z pralesa, ze sopky i z pobřeží... Upřímně jsem se zasmál při čtení příspěvku pana digitálního dědka - ty rady s 3D tiskárnou ...Díky. Hodně štěstí a šťastný návrat domů. Karel | |
| rendus re***s@se***.cz 28.02.2019 21:22:41 | Jsem pouze Vaše čtenářka a stále mě to baví - číst Vaše prožitky a zážitky. Moc Vás obdivuji a přeji mnoho štěstí na cestách. Jste borci kluci. Zdraví Renata z Jindřichova Hradce. | |
| Zbyněk Janoušek zb***k@ja***.cz 28.02.2019 22:56:42 | Ranní průjezd přístavním městem Colon byl stejně pekelný jako večer. Poubes s Petkem bydleli v hogofogo hotelu na předměstí. Ačkoliv včera vyrazili z Panama City dříve jako my, tak se loudali po cestě a do Colonu přijeli později a protože se už stmívalo, tak je do města - tam kde jsme byli my - policajti nepustili. Když se ptali proč, tak jim bylo vysvětleno, že tam žijí divní lidé a že by byli pravděpodobně zastřeleni... No a my tam spali. A stejně tak nás nepustili dál - posledních 300m k pobřeží. Asi kdybychom tam odjeli ještě za světla, nic by se nestalo... Snídani jsme si dali ve vývařovně u Číňanky kousek od (pekelnýho) nádraží. Ještě jsem pořídil pár snímků kamerou... V osm začal administrativní kolotoč ale měli jsme od naší agentky celkem jasný informace co kde máme vyřídit, takže když opomenu tu příhodu, kdy nás ochranka vykázala z Aduany (celnice) tak vše šlo celkem hladce. Jen vždy bylo třeba příslušná místa najít - vše se sice nacházelo v přístavu - ovšem ten je tak obrovský že při přejezdech mezi těmi třemi místy jsme najezdili asi deset kilometrů. Ten nejoficiálnější ofis - Aduana - je vždy na tom nejdivnějším místě a v největším hegeši. Kolem poledne jsme rozebrali vše zabalené na motorce a byl přivolán služební perro - pes - a všechno důkladně pročuchal. Jen na Jirkovo sedle se zaseknul - on si totiž aby neměl vopruzenou zadek přivezl beránka a má ho gumicukem na sedle. Tak asi jak perro cítil zviřátko, nemoch se odtrhnout. Pak je ještě varianta, že jeho homocykl pochází z Amsterodamu a pes stále cítil stopu... Každým pádem - za prohlídku jsme zaplatili 14 USD + 1 USD za kopii toho dokumentu co úřednice vypotila (do této chvíle tedy asi nejdražší kopírka) a pak jsme motorky odvezli o asi půl kilometru dál do haly - kde je budou (prej) zítra nakládat. Mezitím přišla informace od naší agentky Tei - které jsme dali včera hromadu dolarů na zavšiveným policejním dvoře při prohlídce VIN - kde jsme si s ní dali dostaveníčko - že kontejnerová loď do Kolumbie, na které měl náš kontík plout, se pokazila a proto připluje jiná, což pozdrží nakládku o dva dny. Naštěstí náš katamaran měl připlout o dva dny dříve než kontejner a tím pádem se připlutí obou lodí sjednotí na čtvrtého - tedy v podstatě se to nekomplikuje. Zatím. Po poledni jsme podepisovali poslední dokument o předání strojů a v tu ránu se zjevil Frančesko - náš "kámoš", kterýho jsme sehnali po netu, kterej nám zprostředkoval katamaran, kterým máme plout do Kolumbie my. Přejeli jsme do Puerto Lindo - jeli přes Portobelo, historické město - kde jsme se setkali s naším kapitánem a hlavně se nalodili. V tuto chvíli kapitán naloďuje jídlo a palivo a do půl hodinky máme vyrazit. Loď je menší než jsme si všichni mysleli - má asi 8 metrů. O co více nám bude vzhledem k její velikosti blbě, o to méně nás tam bude - jen my... V naší posádce zavládla mírná nejistota - jak budou naše organismy reagovat na pět dní houpání na vlnách Karibiku... Jestli se do pátýho neozvem, tak plujem daleko od břehů a nemám signál. Jeslti se neozvu po pátým, tak jsme se utopili... tak - po námořnicku - Ahoj! | |
| karelzika.blatna@seznam.cz ka***a@se***.cz 01.03.2019 08:53:36 | Ahoj, díky za další pokračování poutavého příběhu se zajímavými peripetiemi při odbavování, zvláště mně zaujal pejsek jako živý detektor narkotik...Nechtěl jít nakonec také s Vámi ? A propos : při prohlížení krásných fotek jsem nemohl přehlédnout kouzelné stránky z motodeníčku s podrobnými popisy , trefnými schemátky administrativních operací, profesionálními kresbami milých postaviček a přesně vyvedených motorek, občas slovníček, prostě nádhera a veliká poklona autorovi. Díky a držím palce, aby jste byli stejně úspěšní na moři jako na pevné zemi. Hodně štěstí přeje Karel. | |
| Petr Vaňous - dědek analogovej pv***s@eu***.cz 01.03.2019 09:54:05 | Zbyňo, nezoufej. Jen se nakloň přes palubu a hoď to tam...aspoň konečně ryby ochutnaj piořádnej steak!!! Buď rád že loďka není Heyrdahlova Khon-Tiki -taky...to byste taky mohli jet po kolena ve vodě. Odvahu! Kolumbie je země zaslíbená- aspoň budeš vědět od čeho pochází ono známé kolumbárium! Ahoj Petr | |
| hecík ji***f@gm***com 01.03.2019 18:12:23 | Čau Motoblázni, nevím nevím ... taková kéňa je tak akorát k nám na Klabavku do Plzně ...... Kamil určitě ví. Akorád málo kdo tam tuší , že jste ostřílení Češi ze železa , tak vás nějaký ten Karibik nerozhodí. Držím palce a všechny řídítka ať dobře dolujete.!!!! | |
| Hanjulee ha***e@se***.cz 02.03.2019 17:35:55 | Katamarán? Tak to fakt závidím. Buena suerte marinos! | |
| Jirkovo strýc Josef je***v@se***.cz 03.03.2019 14:04:47 | Zdar klucí, poslední článek byl fakt výživnej, i fotky. Píšeš to dobře. Musel jsem něco přeposlat kamarádovi. Nadepsal jsem to, Pro toho, kdo si myslí, že se doma máme blbě. Myslim, že se přihlásil. Díky za kontakt , dál hodně štestí a z mojí strany velkej respekt . Josef | |
| Šárka au***d@se***.cz 03.03.2019 20:55:39 | Pro Kamila: přejeme vše nejlepší k svátku... | |
| Zbyněk Janoušek zb***k@ja***.cz 05.03.2019 21:50:47 | S naším kapitánem, který se jmenuje Herman, jsme se u lodi setkali v 15h a ten odhadl odjezd na 15h. Nakonec vyrážíme ve 22h - takže o co více má německé jméno, o to více to je ve skutečnosti Kolumbijec... Jeho "závozník" a naše kuchařka je z Argentiny, z Patagonie kam míříme a jmenuje se Jozífka - Jessica - Džesika. Polehali jsme si na palubu a čuměli na hvězdičky. Nakonec naložil kapitán na příď naší lodě člun a já s Poubesem jsme si do něj lehli - jakože romantika bude pokračovat - Herman se musel v duchu bavit, ale nechal nás v tom. Chvíli. Po čtvrt hoďce jsme byli na otevřeným moři a začalo peklo. * * * následující část příspěvku je s hvězdičkou * * * Samozřejmě že nás Herman poučil pro případ, že bychom blinkali - zásadně přes palubu. Kapitán nám doporučil to další víno nechat na ráno a jít do podpalubí. To pravý peklo teprve začalo. Já příkaz kapitána neuposlechl - dopil jsem Čilského merlota a ulehnul v naší "kajutě". Kajuta je hodně velkorysé slovo - v lodi jsou tři kajuty každá pro dvě osoby přičemž její délka je akorát na délku člověka, šířka pro ty dva je cca 1,2 metru a výška je cca 60cm - takže se tam musí každej nasoukat. Události té noci jsem monitoroval jen tak po očku, tak trošku pasivně... Celou řetězovou reakci nastartoval Standa. Jako vhodné místo pro akci si vybral stupínek nad lodním šroubem. Tou dobou se Poubes válel venku a todle na něj bylo moc a proto se jen mírně odkulil a vrhnul přes palubu. Kamil byl tou dobou v kajutě a nějak se mu nechtělo nahoru a tak hodil šavli do záchodu. Jenže tu je speciální záchod - je v něm neustále hladina vody a má pumpu a dvoucestný ventil. V první fázi se pumpou nacucne stávající voda a ve druhé fázi se stejným pohybem jen se ventilem změnou smyslu proudění voda zase navrátí do mísy. I přistoupil Kamil - v té době nezkušený splachovač - k fázi jedna. A jak tam viděl ten vír vody a blitků, nebyl čas na fázi dva - vrhnul znova... Nakonec se mu podařilo dokončit i fázi dva. Jenže loď se neúprosně houpala a Kamil čistou vodu v záchodě doplnil až po okraj blitkama ještě třikrát... Petko se držel. Tou dobou blil Poubes teprve potřetí a Standa už měl za sebou též několikátou eskapádu. Proto se jej kapitán Herman snažil "zabavit". Postavil ho za kormidlo a Standa dostal rychlokurz "kormidlování lodě v mírné bouřce". Jakmile školení skončilo a Standa vyrovnával jak horizontální tak vertikální náklony, zničehonic se otočil a hodil další šavli za sebe. Utřel se do trička a předal kormidlo zpět kapitánovi... Petko - náš brat zo Slovenska - v takové šlamastice své české kolegy nemohl nechat. Mezitím co Poubes okupoval a vydatně oblíval jednu stranu lodě, Petko zdatně vyvažoval na druhé... Prej moc negrcá, ale tady si zagrcal fakt dost. Poubes se snažil držet jasnejch instrukcí kapitána a proto na palubě jen blinkal a na záchod chodil jen kakat. Jednou, když tak rutinně blinkal to nějak fouklo nebo co, možná se přidaly i "zásoby" z okraje lodě - no zkrátka kapitán zrovna tančil u kormidla a tu na něj najednou přilítnul od Poubese pozdrav. Nikdo by to do kapitána neřek, ale i na něj, ostříleného vlka to bylo asi moc a zkrátka se vydatně poblil taky... Jediný kdo tu noc negrcal byl nakonec Jirka (výjimka potvrzuje pravidlo), Džesika (lehla si od Poubese dál než kapitán) a já (zašpuntoval jsem to lahví merlota). Přiznávám - bylo to hop nebo trop. Jsem rád, že to bylo trop a né hop... Ráno bylo krutý. Když jsem obcházel palubu, Džesika i poblitej Herman spali a po palubě a v podpalubí pohybovalo pět zombíků. Obě hrany lodě byly zablitý, resp. zagrcaný. Vzpomněl jsem si na včerejší romantické představy o plavbě... No tak ještě necelých pět dní a jsme tam! Abych z toho udělal nějaký statistický závěr: v soutěži jednotlivců jsme si dobře nevedli - v počtu šavlí jsme to projeli na celé čáře. Víme jen o jednom Hermanově grcanci, na naší straně jich bylo hrubým odhadem třicetpět. V soutěži družstev to vypadá o hodně lépe - domácí blili jeden ze dvou, hosté čtyři z šesti. Škoda, že nám ten jeden bodík unikl, zde jsme mohli vyváznout bez ztráty kytičky - jen s remízou... * * * konec příspěvku s hvězdičkou * * * Nálada našeho omit-teamu se pomaličku lepšila místem, kde jsme kotvili - sto metrů od ostrova - pro nás neznámého jména. Kluci na to neměli nějak náladu, ale já se vyslík a hupsnul do vody. No paráda. Bylo mi dobře a hned mi bylo ještě líp. Hlavně se musí jít příkladem, tak Kamil následoval a poté i Jirka. Zaplavali jsme na ostrov, se kouknout a trošku projít. Divný bylo, že se s námi ostrov kolíbal - ale buďme rádi, kdyby přestal tak by se s námi kolíbala loď a to by nemuselo bejt dobrý. Po čtvrt hoďce k nám připlaval Petko a šli jsme po pláži okolo omrknout ostrov. Pár chýší na něm bylo. Pak jsme zjistili, že to jsou policejní budovy a bylo to místo, kde jsme si odpoledne nechali orazit pasy. Z druhé strany ostrova byla asi 200m - akorát na délku ostrova - vybetonovaná přistávací plocha - tento ostrůvek hogofogo nebyl, tak jsme letiště přikládali strategické důležitosti. Neměli jsme foťák ale nevadí - zaplaval jsem zpět na loď, vytáhnul drona, opatřil jej provázkem pod podvozek a udělal z něj nákladního drona. Za chvíli už na ostrov doručoval Petkovi jeho fotoaparát. Udělal jsem pár snímků a videí z drona a odletěl zpět na loď - kde se dronem nedá přistát ale naštěstí mám nacvičený chmat, jak jej "odlovit" přímo ze vzduchu a následně jej vypnout - bez tohoto manévru by bylo lítání dronem nemožné... Za asi hodinku od našeho přistání se objevily asi tři loďky - takový "pramice" - vydlabaný kmen palmy - a v něm Indiáni. Automaticky přivázali svou loď k naší a nabízeli nám své produkty - rytiny do kokosu a náramky. Holt - jsme na profláknuté trase navíc u policejního ostrova - tudy musí každej kdo pluje do Kolumbie... S pozdním odpolednem jsme vyrazili na cca 3h plavbu. Kluci se toho drobet báli, ale nakonec neblil nikdo z nich - čistě technicky vzato - ani neměli co... Zakotvili jsme u dalšího ostrova a tu strávili klidnout noc... Je tu stále co dělat. Kapitán shodil člun a zavěsil motor ale ten moc nevrčel. Prej jej dones z opravy. Nevadí - Petko na to kukne - je to Yamaha, to je téměř Honda - stejně jako jeho "blue-express"... Kapitán na takovejdle motor nemá žádný nářadí - ale na Petka si nepřijde - ten z příruční brašničky z podpolštáře vytahuje svíčák a pouští se do rozborky motoru. Sundali jsme nádrž, vyndali karburátor, celej jej rozebrali, vyčistili, opět sborka a už to vrčelo... Tak jsme se proháňali na člunu, jakobychom vyhráli válku... Kamil se nám trošku přismah. Jelikož ví, že je jeho kůže na sluníčko citlivá, tak se tou osmdesátkou, co jsme koupili, samozřejmě nenamazal - to je jasný. Už odpoledne vypadal jak Petko - ten má takový světlý červený tričko a když se dívám z dálky, tak Kamil bez trička je od Petka v tričku k nerozeznání... Nebo - že by to bylo tím červeným vínem? Ten večer koupil kapitán od místních indiánů langusty a Džesika - bíložravec - nám je udělala. Moc jsme si pochutnali... Jen při večeři nám Kamil malinko zkolaboval - asi toho sluníčka bylo fakt moc - ale propleskli jsme ho, autotransfůze a z tripu byl natotata zpět. Tak přijímá o to více tekutin a musí spát na břichu... Následující dva dny popojíždíme a kotvíme u různých ostrůvků kde se koupeme, procházíme, lenošíme, od kapitána jsem si k jeho nelibosti půjčil šnorchl s ploutvema tak šnorchlujem v korálech, fotíme. A hlavně se "připravujeme" na další dva dny + dvě noci non-stop přejezdu Karibiku do Cartageny do Kolumbie... Plavba probíhá dobře. Neblinkal nikdo - a tím pádem ani kapitán. Ráno jsem se vzbudil a tak jsem ještě lenošil a pak se vyhrabal z kajuty. Kamil spal. Kuknu vedle - Standa s Jirkou spí. Na gauči Petko spí, na druhým gauči spí Džesika. Poubes spí ve své kajutě. Jdu se kuknout ven a kapitán taky spí... Loď plachtí průměrnou rychlostí 11km/h na "autopilota" - tzn. provazem přivázaný kormidlo - a to pěkně celou noc - a všichni spí. Širý oceán... Den uběhne jak voda - něco málo sníme, pak spíme, pak zase něco sníme, pak zase spíme a najednou je večer a tak pozorujíce hvězdy posedíme venku a jdeme spát... Ráno se Standa snaží dostat z kajuty. Vlny dělají s lodí psí kusy a proto tato operace není jen tak - Standa leze po kolenou po madraci v kajutě, prsty jedné nohy má omotaný kolem jedné strany futer, druhá noha nápodobně, ruce se drží za co to jde - jedna za strop, druhá se natahuje kam jen to jde. Naproti chystá Džesika něco xnídani - a s úsměvem říká: "good morning Spiderman"... Poslední den plavby se to víceméně opakuje. Jen se k nám z dlouhé chvíle přidá hejno delfínů a necelé půl hodiny plují s námi, vyskakujou z vody, no paráda. Dlouhou chvílí jsem myslel dlouhou chvíli delfínů - né nás... Průběžně jsem zpracoval fotky - tak jak to půjde, natlačím je na web... No uvidíme co bude v Kartageně - vůbec nevíme, kam dorazí kontejner s motorkama - počítám že do přístavu, hahaha. No, nějak to dopadne - a když né dobře tak špatně určitě... Z. | |
| H+J sk***t@sk***.cz 05.03.2019 22:23:02 | Ať žije pevnina! Nemohli jsme se dočkat dnešního příspěvku. Už jsme měli o vás strach! | |
| Petr Vaňous - dědek analogovej pv***s@eu***.cz 06.03.2019 07:14:01 | Zbyňo, půl hodiny píšu a pak si to zavřu a příspěvek je v haj...u! No analogicky logicky a metodicky...jako dycky.... Tak jen znovu a krátce....Došlo na má slova ohledně krmení akvarijních rybek steaky! Vy je teda hejčkáte, ještě jim to předžvejkáte! Ale neboj, tvoje karma ještě není naplněna, to přežiješ a zase se na břehu posílíš! Tvůj pravzor Dr. Holub taky umřel až na sklonku svého života a doma...v posteli! Z toho vyplývá, že nejnebezpečnější část života cestovatele-dobrodruha se odehrává až na domácím hřišti...a v posteli. No prostě ta nejkrásnější domácí zabijačka tě teprve čeká!!! Zdravíme do J.Ameriky! A postav se tomu čelem! Kartagena nebo Kartágo...vždycky je to bitva a i když některá vitězství se laikům můžou jevit jako dílčí porážka, v učebnicích bude tvé jméono zaneseno na čestném místě i se zákresem.....zde, zde a zde potupně vrhnul (a u toho řval jak Heluš Fibingerová při vrhnutí světového rekordu či cikánka na romském pohřbu...)následovník L.M.Pařízka a Dr.Emila Holuba a průkopník neprobádaných cest- dosud žijící velikán Zbyňa Janoušek. Šavle hore, možno aj kalhoty dole ( kdo ví, co vám na uvítanou domorodci uvařej...)! Petr | |
| Karel z Blatný ka***a@se***.cz 06.03.2019 13:17:40 | Ahoj Zbyňku a ostatní námořníci, oceňuji, že po takových útrapách popsaných velice sugestivně v kapitole s hvězdičkou jsi měl ještě čas a náladu nám napsat, o to větší dík. Oč větší radost měli rybičky po Vaší trase, o to menší chuť mám někdy sednout do páně Hermanova člunu... Přesto obdivuji zvýšení kvalifikace našeho Standy - rychlokurz kormidelníka se jistě v životě může hodit...Díky i za nové fotky z Colon - člověk si potom váží o to víc domácího prostředí. Přeji krásné počasí , moře bez houpání a ať Vám zbytek cesty do Kolumbie zpříjemní skákající delfínci. Ahoj. Karel. | |
| Zbyněk Janoušek zb***k@ja***.cz 06.03.2019 14:12:44 | Nechval dne před večerem... Už jsme se za pár hodin viděli v Kartageně - ale BúCh to chtěl jinak - jsme stále na moři... Přiblížili jsme se k pobřeží, kde jsme na lodi strávili neplánovaně další noc a to kvůli bouři, do které se kapitán nechtěl pouštět. V noci byly krásný hvězdičky - ostatně jako každou noc - a v dáli se blýskalo jakoby tam byl zájezd japonských turistů. Tak jsem večer nalovil signál a zakomunikoval s Darcy - Australankou, co s ní sdílíme 40" kontejner - ona tam má svýho Land Rovera a my naše bagry. Darcy je už v Kartageně a v mezičase zjistila, že náš kontík, kterej měl původně z Panamy odplout 28.2. a měl avizované zpoždění kvůli poruše lodi na 3.2. (což bylo ještě OK) nakonec z Panamy vyplul 5.3. a je teprve na cestě. Do Kolumbie dopluje v pátek 8.3. Vzhledem k tomu, že nejdříve potřebujem papíry od kontíku se kterýma půjdem na Aduanu a pak zpět k přepravci bagry vyclít, tak se mi to nezdá možné, abychom to v pátek stihli. Takže si přičtěme víkend. A teď ráno jsme se dozvěděli, že v pondělí a úterý je tu svátek. No tak paráda! Ale je tu krásně... ...na týdle planetě! Za tři hodinky - kolem místního poledne - bychom mohli připlout. Tak uvidíme... Z. | |
| Arnošt ar***f@se***.cz 06.03.2019 16:10:12 | Úžasné! Zdravím Motorkáře-Námořníky! | |
| Zbyněk Janoušek zb***k@ja***.cz 07.03.2019 04:05:42 | Tak náš kapitán předevčírem říkal, že v poledne budeme v Kartageně. Po půl dni jsem se podíval na navigaci kolik jsme urazili a na čas a nezvratně jsem pochyboval o jeho slovech - říkal jsem, že pokud to půjde dobře tak přijedeme za tmy. Vzhledem k bouři a našemu opoždění jsme zůstali kotvit a spát 30km před cílem - a do Kartageny jsme dorazili v poledne. Takže kapitán vlastně nekecal! Říkal v poledne? Říkal. Ale neříkal, kterej den... Den sem, den tam - to jen západní civilizace je v zajetí času... V Kolumbii je zákon, že pasová kontrola přijde k lodi - jinde se lidi choděj "hlásit" sami - tak si nás zkontrolovali a že daj vstupní razítka do pasů a že přijdou zpět za 40 minut a odešli. Tak jsme si sbalili tu trochu věcí co jsme měli v lodi a že půjdeme do mariňácké hospody na pivo - když máme půl hoďky. Pro jistotu se ptám, jestli těch 40 minut je kolumbijských 40 minut a kolik tak asi přibližně minut je kolumbijská minuta. Smál se, ale naštěstí jsme nikam nespěchali. Šli jsme po betonovým mole a po těch šesti dnech na moři se nám všem zdálo, že se pevná zem pod námi houpe. Tohoto pocitu jsme se nezbavili do večera. Nejhorší bylo vlézt do sprchy s mozaikou - oči se neměly kde "chytit" a stěny se nějak hejbaly... No schíza. Zítra ráno máme sraz s Darcy v přepravní společnosti a jdeme domluvit, jestli můžeme něco uspěchat či si předpřipravit neb máme info, že loď dorazí opravdu v pátek a až po příjezdu nám vystavěj Bill of Lading a teprve můžeme na celnici - tak uvidíme... Kartagena je parádní - oproti třeba Panama City je tu o poznání čistěji a hlavně - dýchá tu pohoda. Lidi jsou v klidu, uličky s baťůžkářskejma hostelama, pohoda... Jsme nadšeni! Ostatně - sami v jednom takovým hipísáckým doupátku se zahrádkou a velkým chlaďákem piva jsme - navíc - za pár kaček. Posílám slíbené fotky - třetí sérii - narychlo promazaný, nekompletní, bez popisu... www.janousek.cz/ti/?f=foto Z. | |
| Radekoff (z prdelákova u Klabavky) ra***k@in***.cz 07.03.2019 19:21:56 | Hoši, se zájmem každý den hltám Vaše zprávy přeposílané na můj mejl a jen tiše ale v dobrém závidím... Jinak úplně nejvíc a v barvách jsem s Vámi prožíval tu blicí noc, zažil jsem... Tak držím palce, ať vše zvládnete bez zásadních komplikací :-) Radek Chmelík. | |
| Jirkovo strýc Josef je***v@se***.cz 07.03.2019 19:24:46 | Fotky pecka. Jak fotíš místní lidi, dobrej pohled. Nepochybuju ale o tom, že se těšíte na svou postel doma a na řízek se salátem, nebo svíčkovou. Asi už taky víte, co je námořnickej krok. To mi jednou bylo dost divně když jsem vystoupil z jachty na zem a majitel se smál a říkal,tak už víš proš chodí námořníci tak ze široka. BůCh prostě opět nezklamal. Zdar, zdar. | |
| sarobrouk sa***k@vo***.cz 11.03.2019 08:08:04 | Já pořád čekám (a určitě nejsem jediná) na pokračování a nic. Dorazila loď? Začalo v pátek už nějaké papírování? A dnes a zítra je svátek, tak se těším na nějaké fotky z oslav, kterých se zúčastníte, abyste nás pobavili. Zdravím z Holešova :-) | |
| karelzika.blatna@seznam.cz ka***a@se***.cz 12.03.2019 19:28:36 | Ahoj moto - námořníci, doufám, že už jste se konečně oficiálně vylodili a již máte všechny ty Bill Landing documentes a dokonce už dorazily v pořádku Vaše věrné družky vrány... a stihli jste spolu s domorodci oslavit jejich svátky a festivaly a ulovili jste opět plno nádherných záběrů, podobně jako v Panamě. Využil jsem přestávky a podrobněji jsem si prohlédl tu spoustu nádherných fotek . Moc mně zaujaly vlastně všechny : nádherná příroda, kouzelné momentky dětí , obyčejných lidí při práci i zábavě, ohromné kontrasty , technické zázemí kanálu, podrobná dokumentace administrativních náležitostí, jídelníčku i práce policie a ovšem pro nás suchozemce to moře - jen kdyby se tak nehoupalo... Tak ještě znovu velké díky a hodně štěstí do dalších kilometrů a šťastný návrat domů. Přežili jsme několik větrných bouří, ale aspoň u nás v Blatné až na pár vyvrácených stromů a spadlých tašek bohudík moc škody nenadělal. Hodně zdraví Vám všem přeje Karel. | |
| Zbyněk Janoušek zb***k@ja***.cz 13.03.2019 05:41:13 | Delší dobu jsem nepsal příspěvky. Né že by se nic nedělo - naopak - jen jsme spadli do monotónního úřadnického procesu. No - spadli - tak nějak jsme v něm jihoamericky uvízli... Takovoudle úřednickou tragédii jsme zažili naposledy při vyclívání kontejneru v Limě v Peru v roce 2011. Procesy jsou v podstatě stejné na celém světě, jen mají svá národní specifika. Třeba v Peru - abychom mohli přijmout kontejner - jsme se museli stát dočasnými občany. U notáře bylo třeba nejednoho ověřeného otisku prstu - jako se na dokumenty k podpisu přidával úřadně ověřený otisk. Tu to "nemaj", ale - stejně jako v Peru - nikdo není schopen říct, jak bude proces probíhat a co všechno je třeba. Za místní specifikum, které jsem do této chvíle neznal, je že když jsme zaplatili za manipulaci s kontejnerem a do systému začali zadávat termín otevření kontíku - nikoliv vyskladnění, jen otevření - tak najednou přišli s tím, že chtějí životní pojistku. ??? Na co? No bez životní pojistky vás ke kontejneru nepustíme... A hned že pojistka musí mít accidental death s minimálním krytím 100.000 USD. Asi kdyby na nás spadl kontík... Když jsem jim dal pojištění - co na tom že v češtině - prej mají "experty" kteří to posoudí, však tu maj pojištění i z japonska - tak za půl dne přišel Rafael a že prej to neprošlo. OK, v tu chvíli jsem si "vzpomněl", že vlastně "máme" hromadnou pojistku - že ji v noci pošlu mejlem, aby to mohl jejich expert ráno prozkoumat. Rafael souhlasil. Večer jsem tu dva roky starou pojistku trošku pohladil fotošopem a následující dopoledne se na mě Rafael smál - síí, seguro departamento sí sí seňór... No kocourkov... Za ten týden jsme ve velkoměstě Kartagena celkem zdomácněli. Automaticky nás zdraví prodejci ovoce na ulici, stejně tak v supermarketu za rohem - kde jsem ztratil kreditku a po půl dni jsem se tam šel zeptat - kdyby náhodou - a bába vytáhla krabici od bot plnou platebních karet a identifikačních dokladů. Požadavek zněl jasně - chci hnědou. Nebyla. No nic, smůla, asi jsem ji ztratil někde jinde. Nakupujem a u kasy se ke mě přitočí ňáká lejdy z personálu a podává mi kartu - zrovna když jsem měl platit - tak jak mám nataženou ruku tak se jen otočím a kartu předávám rovnou pokladní... Zdatně jezdíme autobusem - ty neustále krouží po městě a každej si je zastaví kde chce a každej si zahaleká a bus zastaví a vystoupí. Častokrát ani nezastaví. Taky jsme zjistili, co to stojí - neb jak vidí konduktér gringa (bělochy), hned chce nesmysl a u toho se ještě tváří, že to je hrozně málo. Když mu ukážu, že platím za všechny tak automaticky ze mě loudí co největší počet papírových bankovek a pak vrátí pár bezcenných kovových koleček. Jasný je, že částka za 6 osob není nikdy dělitelná šesti - to dá mozek... Stejně tak jsme ovládli jízdu taxíky. Cenu neurčuje taxikář - neb ten postupuje stejným způsobem jako konduktér v buse - ale my. Do dvou kiláků za 5 tisíc, do pěti kiláků za 10 tisíc a hotovo. Většina z nich to bere tak, že "víme" a neprotestuje. Ale setkali jsme se i s nervákem, kterej vypadal hodně nazlobeně. Bylo mu to prd platný... Jako taxi zde jezní Hyundai velikosti Škoda Citigo. Důležitým momentem bylo vymakat systém, jak složit všech našich 6 těl do jednoho taxíku. První nástup bylo spíš tetris a každé další už rutina. Jen jednou se nám stalo, že nás taxikář odmítnul vzít šest - a ukazoval skřížené ruce - jakože ho policajti zatknou. Je fakt, že ti ostatní z plnýho auta taky vyloženě nadšeni nebyli a zpravidla zatáhnou všechna černě zatmavená okýnka. V jednom taxíku se projevil i fakt, že přecijen vážíme v úhrnu půl tuny a takový malý auto na to není stavěno a často ani zadní pneumatiky rozměru 135 R 13 na to nejsou přehuštěny. Po rozjetí zadní kola drhly o podběh - a to tak že velmi. Ale taxikář - tou dobou potencionální zločinec - to briskně vyřešil - svý rádio dal na plný pecky - a bylo... Uprostřed města je krásná katedrála - zdálo se mi, že si zaslouží ji natočit z drona. Co na tom, že trošku foukalo - to dá... Vedle stěny katedrály jsem si udělal trošku místa a vzlétnul. A jak tak zvedám drona podél zdi katedrály a ten pak vystoupá ze závětří, tak se ukáže, že vítr má takovou sílu, že plná dopředná rychlost je menší než rychlost větru... Dron se mi ve chvíli ztratil z očí a po další chvíli se ztratil i z dosahu ovladače - asi vzhledem k zarušenému městskému provozu WiFi sítí. Hmm, tak toje paráda... Běžím ulicemi po směru větru a doběhnul jsem na nábřeží - tzn. dron musí být zavátej někde nad mořem. Vzhledem k volnému prostranství ovladač navázal spojení s dronem - ten byl "zavátej" pouhých cca 600 metrů od břehu a ukazatel vzdálenosti držel stejné číslo - tedy vítr už nebyl tak velkej a dron byl schopen nápor "pohltit" a tedy stát, resp. neměnit polohu. Když jsem jej poslal mým směrem, pomalinku po metrech se blížil - huráá, snad je vyhráno! Jenže u břehu fučelo (překvapivě) více jak nad otevřeným mořem a dostat se ke břehu bylo nemožné. Tak jsem vystoupal do asi 200m výšky, popoletěl kus mimo a pak to za intensivního klesání (kdy měl dron méně práce sám sebe udržet a proto mohl výkon motorů efektivněji užít k pohybu v prostoru) a střihnul to k pobřeží podél. Manévr se podařil - dron se snesl do parku na břehu... No, celkem jsem se - coby nezkušený pilot - zapotil... Na dva dny se v našem hostelu ubytoval náš národní soused z Východní Říše. Kluk asi pětadvacet, takže o tři roky mladší jak já. Ráno měl na dvorku roztaženou karimatku a cvičil - že je jogín. Pak si sedl s námi ke snídani a zobal ňáký zrní a jogurtík - že je vegetarián. Každopádně večer jsem dělal stejky. Jaxemtam ten špalek masa krájel na flákoty, tak na mě tak trošku pohrdavě díval - samozřejmě jsem mu říkal, že počítám, že si dá taky. Souhlasil - možná trošku ze slušnosti. Když se jedlo, nakrájel jsem to na proužky a Rakušák si dal na vidličku pláteček a tak mu to nějak zachutnalo že se pak úplně cpal... Druhej den jsem dělal zase stejky a to už když jsem dones mezi nás první prkýnko flákot a začal krájet tak ruku s jeho vidličkou jsem zaregistroval jako první... Přijdu na benzínku a tam se chystá výzdoba - balónky. Navodit zdání, že balónky naplněné héliem létají u stropu se dá i jednodušeji - stačí kulička z lepící pásky a nelétací balónek nafouknutý běžným vzduchem je natotata u stropu... Týpek si přines schůdky a "lepí" balónky na strop a na stropě jsou kuličky z lepící pásky z minulého roku - tak se pro ně natahuje a odlepuje je. Z toho plyne, že až za pár tejdnů bude dávat tuto várku balónků pryč tak na stropě zůstanou kuličky z lepící pásky - do dalšího roku... Samozřejmostí na benzince jsou dvě televize, umístěné 3m od sebe, každá přeřvávající tu druhou - tzn. obě téměř na plno - prostě tak, aby když by se dva lidé bavili, aby museli taky řvát a nejlépe se neslyšeli. Že mě ještě takový věci překvapujou... Dnes jsme trávili poslední den na úředech. Vlastně čt/pá/so/po/út každé ráno v 8:00 začínáme na nějakým úřadě. Vstáváme v 6:30, na 7:00 nám dělaj snídani (7:00 našeho znamená cca 7:20 místního) a pak vyrážíme taxíkem na příslušný úřad. Ale je to regulérní dřina - začali jsme tomu říkat, že jdeme do práce. Dnešek byl ale fajn. Pokud pominu fakt, že na konci šichty po 17h jsme dostali motorky - tak i prostředí úřadu bylo parádní. Standa tam objevil v konstrukci přístřešku tři opice. Papoušek ho už ani nepřekvapil. A když tam tak jednou čumím - asi z dlouhé chvíle nebo co - tak po atice střechy vidím varana. Asi jde na rande. Volám na Standu - jéé - dívej - varan de na rande... Standa na mě: vole, to je leguán. Nebo leguánka? Nebo leguáně? Takže: leguáně na Aduáně... Pracovní (ne)nasazení na úředech je neuvěřitelné. Když někam přijdeme, tak časté jsou open-office. A v jakýkoliv čas dne to tam vypadá, jakoby byla za deset minut skončit práce a začít vánoční večírek. A jak jsou ty offisy otevřený, tak se neustále někdo s někým baví, neustále je u někoho někdo na "návštěvě" - kafe s kamarádkou či pivo s kámošema hadra. A kdo je u stolu sám - kdo nemá zrovna ňákou návštěvu - tak taky není úplně sám - čumí do mobilu na stole a smaží fejsbuk... Že by někdo něco dělal - to je případ tak dvou z deseti. Ale oni to tak prostě maj. Každopádně se k sobě všichni moc pěkně chovají... Vyvrcholením naší týdenní práce je, že máme bagry! Z té motorky je na město úplně jiný pohled - najednou se nám ten tejden administrativní války zdá bejt malicherností - jakoby jedno odpoledne. Svět je - už zase - nádhernej... V nejtěžších chvílích nás držel Petko - jeho svérázné myšlenky v kombinaci s hláškami vo Slovenčině jsou prostě boží. Petko: Somsi včera vyprál tričko a zas smrdím ako pes. Poubes: A meješ se? Petko: Nie, načo? Nebo Poubes si dává v hospodě Cuba libre a Petko hlásí: ale Mártyn, rum máme z Panamy, kokakolu kúpime - to si môžme spraviť na internáte... Nebo když jsme čekali na zřízence z přístavu od kontejneru - tak se zjevil človíček v červené vestě, pracovní kombinéze a helmě - a Petko hlásí: není to ten náš Igráček? Dnes dal na posledním úřadě Jirka do kupy kolumbijsko - evropský slovník - výtažek zde: sí, no problemo -> budete mít problémy ráno to bude připraveno -> zítr mám dovolenou bude to za 1 minutu -> bude to za 35 minut bude to za 2 minuty -> cca hodina bude to za 5 minut -> za 2h se přijďte zeptat, zda se na to nezapomnělo už jen jeden papír -> jste na začátku moment, zeptám se šéfa -> zdrhal zadním vchodem zařídí to kolegyně -> nechápu, co po mě chcete buďte trpělivý -> za chvíli jdu domů vaše loď připluje zítra -> nevíme, kde loď je V sekci fotek jsem narychlo vytřídil pár (asi 210) fotek - ještě z konce plavby a z našeho "pobytu" v Kartageně: www.janousek.cz/ti/?f=foto Bagry máme na dvorku, večer jsme věnovali přípravě a všichni už spí - asi jak se těší na zítra - vyrážíme na západ - tedy se jihu ještě chvíli přibližovat nebudeme a chceme cca 250km do hor - do dvou a půl tisíce metrů nad moře - musíme se trošku ochladit... no vida - nabít kameru... Z. | |
| Zbyněk Janoušek zb***k@ja***.cz 14.03.2019 06:21:17 | Ráno chceme zmizet z Kartageny... Budík jsem nastavil na 5:55 a proto jsem šel spát brzo - již před druhou. Malinko po čtvrté mě vzbudila moje prostata a Petka ani Poubese jsem neslyšel chrápat na svých lůžkách - ty hovada už byly vzhůru. No bodejť když choděj spát seslepicema - teda jako obrazně - tu spí sami... Dá se to vysvětlit hned dvěmi způsoby - buď A) byli tak natěšeni na jízdu na homocyklu, nebo B) se jedná o stařeckou nespavost. Osobně to vidím na to B) v kombinaci s tím brzkým odchodem do lůžka... Protože jsem zásadně poslední, nedovolil jsem si zpět vlíst do postele. Petko se o nás toto ráno staral jako maminka - udělal nám všem kafe a vytáh z ledničky banány a nakrájel ananas a vůbec... Kolem sedmé jsme vystříkli z našeho internátu, propletli se počínající ranní zácpou - jako myslím dopravní zácpu - a tramtadáá na západ! Během asi dvaceti kilometrů jsme se poztráceli - což se dalo čekat - ale po asi sto kilometrech jsme na sebe náhodou narazili - u báby u cesty, co prodávala sejra... Pak jsme se proplétali městem - název nějak nevím - a když jsem se potřeboval dostat z jednoho bloku do druhýho a byl naprosto zorientovanej v mapě a vyjel jsem po schodech a pokračoval po cestě co už byla výpadovkou na cílový národní park, tak jsem zjistil, že za sebou nikoho nemám. Prej kamarádi. Tak jsem se vrátil ale pod schodama nikde nikdo. Tedy jsem jel na (v navigaci) jedinou pupmu ve městě - neb Petko má nejméně objemnou nádrž a jeden nikdy neví - tam jsem (při)nabral do své osmatřicetilitrové nádrže (jakože Petko má devatenáct litrů) a chvíli čekal a nic. Ale cíl tohoto dne byl jasně dán - koordináty kempu - takže jsem rozeslal hromadnou SMS že počítám že se setkáme v cílovém bodě a pokračoval jsem v krasojízdě. Po asi 15ti km skončil asfalt a začala prašná cesta, tak jsem pokračoval a minul jsem několik dobře vypadajících vývařoven a pak jsem v navigaci do cílového bodu už žádné neviděl a proto jsem se tou prašnou cestou vrátil asi 3km a zapíchnul to ve vývařovně, kde byl krásnej výhled. Akorát jsem odeslal hromadnou textovku kde jsem a v tu ránu jel Standa. Vůbec si nevšim mého homocylu před vývařovnou, ale zahalekal jsem na něj a tak jsme se zase všichni sešli. Alespoň na oběd. Všichni jsme se hromadně napapali - vdechli jsme kousky vynikajícího vypečenýho čuníka - a Kamil zahlásil, že pomalu jede - když je cesta tak prašná že vyrazí, ať nikomu nepráší. A tak se pomalinku vytrousili všichni. Zaplatil jsem z banku a vyrazil. No - vyrazil - jelikož jsem stál v protisměru jízdy - jaxemse vracel - tak při manévru rozjezdu a otočky v prašné cestě jsem to nějak nezvlád a složil to tam pěkně před hospodou. No alespoň můžou místní povídat, cože to tam k nim jezděj z Evropy za paňácí na motorce, co upadnou ani se nerozjedou... V průběhu dalších patnácti km jsem všechny v této terénní vložce dojel a předjel a zastavil u hospody s krásným výhledem. Teda - všechny - všechny né - Poubes - ten byl někde vepředu. V hospodě jsme si dali něco malýho na zub (nějakou dobu to leželo ve spilce) a pokračovali. Já jsem uzavíral peleton - protože jsem si tam lech na podlahu, pod hlavu si dal prázdnou láhev a normálně jsem na chvíli usnul. Ještěžemě ty hovada vzbudili - že jedou dál. Vyškrábali jsme se dalších pár kiláků a dojel jsem hlouček (Standa, Kamil, Petko, Jirka) kterej odmítal dobít ráno smluvený cíl - prejže to bude to samý co to je doteď (což byla (částečně) pravda) - a že dole viděli odbočku na kemp a stejně že by chtěli spát tam. Poues byl někde před námi - fabulovali jsme. V navigaci byl 3km vzdálen nějaký bod s ubytkem - tak jsem se všechny snažil namotivovat, aby tam jeli. Nakonec se mi to podařilo - a šel jsem příkladem - poslední pozici jsem (zase) vystřídal za první. Dojel jsem na místo, hned nato Kamil i Standa - ale Petka s Jirkou nikde. Co teď? Na místě stála taková horská chajda (ale né nic se sněhem, tady je stále léto) a tam se zrovna potloukala majitelka a uměla anglicky. Né dokonale, ale zaplať pánBúCh... Ptám se jí: abitacione per sejs personas - sí? A ona na mě vážně pokyvuje SÍ - SÍ... V tu ránu mi došlo, že jsem otázku položil špatně. Tak znova - protože španělsky neumím říct "na dnes" tak nesměle zkouším nějaké to anglické slovíčko - třebas "tudéj" a lepím jasný dotaz: tudéj abitacióne per sejs persónas? sí? a hned se mi dostává (rozdílné) odpovědi - NÓ! REZERVACIONE? Jaká rezervace? Nejsem Indián... Tak nic - alespoň víme, že tu dnes spát určitě nebudeme... Komunikujeme s bábou z boku domu a ta nám sděluje, že nějaký podivný individuum na motorce před pěti minutami projelo. Tato informace hned vznáší několik otázek: 1/ těch 5 minut - jedná se o "kolumbijské" minuty nebo o časový úsek 5 x 60 sekund? A jedná se o Poubese? Proto vznášíme dotaz, zda-li ten podivný Evropan neměl oranžovou motorku - prejže SÍ. Jasně - SÍ ještě neznamená SÍ - na to jsme zvyklí. Nakonec se domlouváme, že když do této chvíle nepřijel ani Petko ani Jirka, tak že se možná něco stalo a budeme vyčkávat jestli přijedou a já jsem mezitím dal pryč ze svého homocyklu nejen oba kufry (plné nářadí a náhradních dílů a dalších těžkých věcí) ale i rolku a pojedu dál nalehko - když tam někde je (asi?) Poubes. Vyrazím a ujedu 300m a na džungelní cestě stojí klackem podepřená Poubesovo KTMka a má demontovaný zadní kolo. Poubes má v kole zaraženej hřebík a finišuje výměnu duše. Vedle něj leží duše z auta - to je ta píchlá - tu mu tam do zadního kola nacpal ňákej expert v Mexiku... Žil jsem v tom, že Poubes je na cestě nahoru, jenže mi říká, že už v cíli (Donde Mancho) již byl - jsou tam prej vojáci a dál se už nedá. Ale když už jsem si odstrojil homocykl od nesmyslných zátěží, tak by asi bylo škoda se nahoru nevydat. Vyrážím. Po čtyřech km těžšího off-roadu přijíždím do Donde Mancho, kde víceméně nic není a tak pokračuji dál. V navigaci je vrchol hory necelých 2.900 výškových metrů vzdálen asi 4 km - no to snad musí jít! Překonávám několik těžších úseků a 1.3km před cílem končím krasojízdu ve stoupání kde se mi homocykl utopí v obrovských balvanech. Taková potupa. Je mi jasný, že tu homocykl ani neotočím - že jej budu muset hodit na válec a ležící jej otočit a zvednout. Do tohoto manévru se mi nechce a podaří se mi jej dát na stojan. Vyčůrám se, malinko spočinu, jdu se podívat jak to vypadá za zatáčkou a nevypadá to úplně hrůzostrašně. Ještě pár marných pokusů se pohnout nahoru ale zadní kolo se zahrabalo do prachu a kamenů. Mezi kameny vidím věci, který tam očividně nepatří - několik urvaných silentbloků a blíže nespecifikovatelnýho auta, dále šusplech (jako plast) a několik vyprošťovacích koberců. Asi zde skončilo více dobrodruhů... Tím se trošku uklidňuji. Ale motorku zde otočit bude stejně problém. Asi deset minut se tam trápím, smrad spojky a kouř přepáleného oleje přebíjí vůni přírody - no zkrátka - kritických 20 metrů se mi podařilo homocykl "vystrkat" nahoru a než bych jej tam otočil tak pokračuji nahoru... Odměna je sladká - vyvrcholil jsem! 2.839 výškových metrů na pozici +11.11191°,-74.03251° je opravdu finální pro mne i homocykl - na samotný vrchol - odhaduji 50 výškových metrů - mě zastavuje nejen závora, ale i pistolník - na vrcholu je několik vysílačů ale hlavně je vrchol vojesnkým prostorem - nápis štětcem na desce říká: CERRO KENNEDY MILITARY BASE. Pistolníka žádám o trochu vody - mi trošku vyschlo v krku - ale ten nechápe co asi můžu chtít (nedivím se) a tak udělám pár fotek a s mírnými obavami otáčím homocykl a jedu dolů. Cesta dolů je vždy horší, ale nakonec to není tak zlý. Sjedu těch 10 kilometrů, v "horské chatě" namašlím na svůj homocykl dva těžké kufry a ještě těžší rolku a o poznání hůř ovladatelný homocykl hrnu dolů. Setmělo se a sjel jsem asi 25km dolů a na telefonu ladím signál. Naštěstí mi Kamil poslal souřadnice, kde skončili. On se totiž Jirka vůbec nedostal k chatě, kde jsem nechal svý věci, neb při odjezdu z hospody co jsme si dávali pivo zjistil, že má prázdný kolo... Takže to tam s Petkem nějak pošolichali knotem a otočili to dolů - což Kamil se Standou zjistili poté, co se vydali dolů zjistit, co se dělo. Necelou hodinu po setmění jsem našel kemp, kde kluci našli útočiště na tuto noc - asi 3km z prašné cesty se jelo stezkou pro pěší - uprostřed džungle - no naprostá paráda... Na místě jsem se dozvěděl, že Poubes se vydal zamnou. Projel Donde Mancho a po asi kilometru to zapíchnul - v nějakých 2.650 výškových metrech - neb tam špatně najel stopu a nebyl sto se rozjet. Navíc vyhodnotil, že jsem tam určitě nemoch jet, a tak to otočil... Kucíí už měli postavený stany, dali jsme si něco malýho na jídlo a před osmou (jakože se stmívá po šesté) to normálně zapíchli a šli spát. No to zase budou brzo vstávat... V rolce jsem našel ještě 375ml zapomenutou lahvičku rumu z Panamy a tak jsem napsal pár řádků a ještě vejrám na hvězdy a poslouchám rostodivné zvuky džungle a chrápajících kamarádů - hovad - do jednoho... Z dnešního dne mám pár pěkných fotek, ale ty až později. No nic, kamarádi maj nadespány čtyři hodiny, jdu taky na chvíli zhibernovat - mě zase ty hovada ráno vzbuděj... Z. p.s. to byl ale dnes krásnej off-road... | |
| karelzika.blatna@seznam.cz ka***a@se***.cz 14.03.2019 11:39:36 | Tisíceré díky za poutavé vyprávění, které se čte jedním dechem. Lepší než nějaká detektivka. Držím palce, ať ty Vaše vrány vydrží - nemají to s Vámi vůbec jednoduché. Hodně štěstí do dalších dnů a mysli taky více na sebe a pořádně se vyspi . Dobrý den a dobrou noc Vám všem přeje Karel- | |
| Debo sv***a@se***.cz 16.03.2019 12:11:56 | Ahoj všici klucí, tobě Zbynďo obzvlášť díky žes sovou i skřivanem a stíháš deníček.Tedy že si to užíváte s těmi pracanty na úřadech je vopruz, ale to krásno, dobrodrúžo,stejky, leguáni a havěti jsou vám zaslouženou odměnou a tady pro nás osvěžením ve furt dešti a větru až orkánu, chřipkách a spalničkách. Ale i to je ok, vždyť ráno většinou sluníčko vyjde. Tak zlomte... | |
| Zbyněk Janoušek zb***k@ja***.cz 17.03.2019 08:29:10 | Shrnutí prošlých dnů, co jsme na cestě: PARÁDA... Ráno jsme opouštěli džungelní kemp a já se rozhod ještě udělat pár záběrů dronem. Všichni odjeli a že mě počkají v hospodě, co budeme míjet, co jsme včera jedli. Asi mě to trvalo trošku dýl a taky jsem z kempu vzal nějakýho baťůžkáře - abych si vylepšil karmu - a tak jsem na ty hovada nikde nenarazil. Ale cíl byl jasný - 450km vzdálené město - a samotnýmu se vždy jede líp než velké skupině. Po poledni jsem míjel opuštěnou rozpadlou benzínku a všiml jsem si vzadu autobusu se značkou - to byla jasná výzva - Kolumbii ještě nemám. Značka byla chycená zarezivělejma šroubama - takže se nedala odšroubovat. Pod šrouby byly velký podložky - takže se nedala vyrvat. Nakonec se ale dal urvat celej laminátovej nárazník - takže mise splněna! Sotva jsem opustil místo tak o půl kiláku dál jsem potkal všechny ostatní - zrovna přijeli - zastavili na jídlo. Když jsem řekl o značce a že autobus měl značky dvě tak se tam hned vydal na lov Petko. Za pár minut se vrátil - že značka nejde odšroubovat - taky zarezlý šrouby - a že by to bylo vela roboty. To byla výzva pro Standu - šel na lov. Za deset minut přifrčel - na šrouby se vybod a značka byla chycená k mřížce kterou prostě vycvakal. Stihnul to tak tak - už na něj vyběhl ňákej týpek z rozpadlýho motelu naproti. Standa je ale zkušený lovec - skočil na homocykl, značku hodil pod zadek a ujel... Dobře jsme se najedli a Poubes zahlásil, že pomalu pojede a že nás někde počká. Jojo, tudle větu známe... Nicméně Petko taky skočil na homocykl a ti dva zmizeli. Mimochodem - do teď jsme je neviděli... Cesta ubýhala v rámci možností dobře. Nadmořská výška plus/mínus nula, takže horko. Teploměr se přehoupnul přes 50°C a já vzpomínal na Las Vegas a Death Valley - tam bylo 54°C. Jenže pak se krajinka změnila na prérii a teplota ještě stoupla. Vzpomněl jsem si na pouště v Ománu - tam bylo 56°C. Jenže teploměr šel ještě nahoru a přehoupnul se přes magických 60°C, dokonce špičkově na chvíli ukázal 61.5°C... Jirka měl svůj den - na cestě najel na asi 100 metrů dlouhou olejovou skvrnu. No říkal, že toho měl plný kecky - resp. že toho měl málem plný gatě. Ustál to, bez pádu - jel něco přes 100 km/h tak to by asi nebylo úplně dobrý... A pak se mu za městem vpletl do cesty pes. Vrhnul se do cesty a vylekal ho projíždějící kamión - vyhodnotil, že by to už nestihnul a zazmatkoval a začal se vracet - a to tak nešťastně, že skočil rovnou pod kolo Jirkovo homocyklu... Prostě karma. Večer jsme našli hospedáje (ubytko) u nějakejch lidí v zapadlé vesničce a protože jsme byli úplně vysušení, šli jsme se podívat, kde by se dalo něco koupit. Na konci vesnice nás zaujal chlaďák s pivem a proto jsme tam u cesty "u báby" strávili večer. Bába bydlela u cesty u retardéru - dům u retardéru má 2x vyšší cenu než ten o kousek vedle - u retardéru se dá dělat byznys - stoupne si doprostřed cesty na retardér a přibrzďujícím autům nabízí své agrikulturální produkty. Mezitím se "stará" o svoje čtyři děti - dvě starší holky, no ty se už postaraj samy a dvojčata kluky - asi 2,5 roku (jako každej). Na projíždějící kamióny jsou zvyklí - ale jeden nikdy neví - občas je třeba je zahnat z cesty přes 30cm stoku k domu... Ráno se s námi naše paní domácí a její další dvě pomocnice složitě domlouvá, co si dáme na snídani - přestože jsme se včera jasně domluvili, co budeme mít - byla tam zrovna ňáká ženská co uměla španělsky-anglicky. Klasika, že mě něco takovýho vůbec překvapuje... Ale jsou milý - s Kamilem si ještě narychlo vyměňují kontakty na fejsbuk - holt je to blonďák - a vyrážíme do džungle mezi kamiony... Jedeme krásnou krajinkou, cesta se střídá - velká, široká, frekventovaná... Zajíždíme si asi 20km do vesničky k obrovskýmu kaňonu a dle navigace by se jím mělo dát projet. Cesta mezi domy se zužuje a po chvíli se promění v pěší stezku. No, to by ještě šlo, ale kdoví co je dál... Tak trošku zamapujem - ještěže mám mapy.cz vrstevnice - vidíme, že to je masakr - a hlavně to spadne z 1.300 metrů nad mořem na 700 metrů během asi pěti kilometrů klikaté cesty... Tudy to asi nepůjde. Do městečka Barichara dojedeme větším obloukem po asfaltu a odpoledne trávíme na hraně kaňonu a užíváme si západu slunce. Kousek opodál jsme si našli hotýlek - QUEDATE AQUI, do foyeuru schováme homocykly a jdem ven - omrknout městečko a obstarat něco xnědku a pití... Ráno se nám moc nechce pryč - ale musíme. Na oběd jsme se stavili v hospodě u cesty a Kamil se rozhodl, že chce jet jinou trasou - né přes Bogotu ale přes Medellin. Asi chce bejt chvíli sám - tak to po obědě bere odbočkou na západ a my (já, Standa a Jirka) jedeme na jih - do Bogoty... V centru jsem našel kousek od centra backpackrovský doupě - za pár korun jsme se ubytovali v hromadném osmipokoji - kde (zatím) nikdo není - chvíli poseděli na ulici a vyrazili do města. Nic jsem si od Bogoty nesliboval, ale nějak mě to město nenadchlo. Když jsme se vrátili, tak před hostýlkem stálo auto a vykládala se aparatura - budou "u nás" dnes večer v hospodě vzadu hrát dvě rockový kapely... Takže jsme to měli i s kulturou! Standa moc nadšen nebyl - že nebude klid - ale nakonec před jednou byl klid... Pár dalších fotek - pátá série... www.janousek.cz/ti/?f=foto Z. | |
| Zbyněk Janoušek zb***k@ja***.cz 19.03.2019 13:17:39 | Zmizet z Bogoty nebylo až tak úplně jednoduchý - je to město jako kráva. Naštěstí byla neděle a provoz sice byl, ovšem pondělní bude podstatně horší. Proplítat se mezi auty a lidmi a kanály bez poklopů mě baví, ale ten smrad z aut už byl fakt na palici. Jedinou výhodou je, že Bogota je ve výšce 2.600 metrů nad mořem, tudíž není horko. Jakmile jsme vyjeli z města, cesta začíná "padat dolů" a tudíž teplota nahoru. Kolem cesty jsou naháněči - týpci (či týpčice) mávající červeným praporem nebo něčím upozorňujícím, že ta prázdná restaurace je fakt otevřená. U jedné takové polohogo-polofogo vypadající zastavujeme a hned je u nás další týpek a dává nám ochutnat maso. Mňam. Zůstaneme tady... Hospoda se nakonec ukázala jako vyhlášenou v místním regionu (této části cesty) a my tam přišli relativně brzy - neb do půl hodinky kolem postávalo minimálně deset aut a bylo rušno. Takže jsme se nasnídali - 400g pečeného masa, k tomu smaženej banán, rýže, salát. Uměj to... Na cestě jsou občas policajti - měřící rychlost. Jel jsem zrovna sám, kluci byli čtvrt hodinky přede mnou a zastavili mě. Prej jsem jel rychle. Raději jsem se vůbec neptal kolik a ptal jsem se na limit - že počítám 130 km/h - což mi bylo jasný, že tu není. Zavalitý policista na mým tachometru ukazoval na číslici 100. Samozřejmě že neuměl ani slovo anglicky. Teda to jsem si myslel, že nemluví anglicky. Ale pak plynule promluvil: I hev tů giv jů tiket! Od té chvíle anglicky už zase neuměl. Asi tudle větu neříká poprvé... Vsadil jsem na divadlo - chytám se rukama za hlavu a opakuji "ou nou, family bankrot" - zdá se že rozumí a trošku se usmál... Je třeba překonat jazykovou bariéru a proto vytahuje svůj chytrý telefon a rozbíhá google translate a píše větu ze které český překlad byl "co s tím budeme dělat". tak do anglické části překladače píšu - že budu po celé zeměkouli říkat, že v Kolumbii je nejlepší policie! On na to něco ve smyslu že tu v Kolumbii je hrozný horko a že by potřebovali něco napít a najíst. Usmál jsem se, řek jsem OK a z kufru motorky jsem vytáhnul poloprázdnou PETku vody a konzervu tuňáka co jsem koupil ještě v Panamě jako železnou zásobu a podávám mu to. Tentokráte se nesmál - ale zase se smál druhej policajt to o kousek dál obsluhoval radar. On zase na telefonu datloval a překlad byl něco ve smyslu že néé, že tak to nemyslel, že aby si něco mohli sami koupit. Aha - asi ví, že nikdo z této party nemá rád tuňáka... Říkal jsem si, že divadlo se blíží ke konci a teď bych měl být konstruktivní - tak jsem na klávesnici naklofal strohou a snad i pro blbej slovník lehko přeložitelnou "větu": OK, how much money. On na to odepsal že to je na mě. Vytáhnul jsem pytlík a na víko policejního pickupu hážu ušmudlaný kolumbijský bankovky a počítám je - mám cca 120.000 pesos (40 USD) a říkám mu, že to mám až do Ekvádoru. Navrhnout 10.000 pesos (necelý 4 USD) mi bylo blbý, tak jsem z hromádky peněz vybral desetitisícovky hned dvě (cca 7 USD) a udělal jsem hromádku vedle a ptám se, jestli OK. Nepočítal jsem, že řekne OK a on řek OK... Udělal jsem tedy dobrý skutek - žízeň nebude mít po dalších pár dní na svědomí žádného policistu z této partičky! Jinak se jelo dobře. Jen jednou při předjížděcím manévru do kopce pomalu jedoucího kamiňónu se jal Jiří předjíždět. A Kamil za ním. Jenže Jiří si to v mžiku rozmyslel a zahamoval - což Kamil pln adrenalinu nezpozoroval a narval to do Jirky... Bylo to v malé rychlosti, takže o nic nešlo, Kamil se trošku vyválel. Naštěstí homocykl nespad do škarpy - takže jej bleskurychle Kamil zvedl a než bys řekl borůvkový koláč tak pokračovali v jízdě a za dalších pár sekund ten kamiňón - na druhý pokus bez pádu - předjeli... Mimochodem - Jirka si dnes na kousek cesty půjčil můj homocykl a sotva jsme vyjeli, tak v následující vesnici přejel kohouta... Jirka se profiluje jako vrah! Na benzínce jsme nabrali do nádrží plno benzínu a do bříška trošku pivínka a u vedlejšího stojanu zastavil stařičká Toyota Land Cruiser. Na přední sedačce - spíš lavici - sedělo 6 lidí - vč. řidiče, starců, žen a dětí. Vzadu jsem raději nepočítal. A to jsme si mysleli, jak jsme dobří, že jezdíme v malým taxíku v sedmi lidech... Poubes s Petkem jedou někde před námi a cíl naší dnešní jízdy byl shodný s jejich včerejším - jen jsme od nich dostali zprávu: Jeďte přívozem. Z této informace neplyne, zda-li přívozem jeli oni. Každopádně v mapy.cz jsme našli na jedné straně řeky cestičku k ní vedoucí - tak jsme si řekli, že by to mohlo být ono, z mapy.cz vyčetli souřadnice a ten ocásek cesty byl i v navigaci. Přijeli jsme na místo, projeli vesnicí, cesta skončila, řeka nikde, jen lávka přes říčku. Ale jsme správně - tak jsme to střihli přes tu lávku a travnatou a keřnatou planinou nás vede vyjetá pěšinka. Po asi 300m přišel další rébus - zlatá předchozí lávka... Tato neměla žádné zábradlí, cca 15 metrů dlouhá, byla pouhých 60 cm široká, byla z děrovaného plechu - tudíž průhledná a uprostřed ní byl přivařený 10 cm široký kovový běhoun - asi o něco více klouzavý jak ten perforovaný zbytek. No a jako bonus - lávka byla - asi aby se nezbortila - "vydutá" - takže se na ni jelo (pokud se ještě jelo na ni) do kopečka a v polovině zas dolů. Nad korytem vyschlé řeky byla asi 2 metry. Taková opičí dráha... Já ji přejel a za ní zastavil, že kluky natočím. Standa se chvililinku rozmýšlel - ale bylo mu jasný, že čím dýl bude přemýšlet, tím hůř a přejel. Jirkovi se tam moc nechtělo. Šel jsem na konec lávky - aby Jirka viděl nějaký pevný bod a dal mu příkaz, ať čumí jenom na mě a jede. Na poprvý neposlechnul. Na podruhý už ano a rozjel se. Když byl za půlkou a už viděl (přes ohyb lávky) i moje boty a konec lávky, ustoupil jsem aby mohl projet. Na jeho tváři jsem viděl vysvobozující úsměv a křičel, že všechno je v hlavě... Za dalších 100 metrů bylo další koryto řeky - tentokráte žádná lávka a v korytě tekla voda. Přebrodili jsme bez ztráty kytičky a o kus dál jsme už viděli širokánskou řeku... Přijedeme k ní a tam loďka - spíš pramička a u ní řízek a hned na nás mával - radostí - že má zákazníka... Jirka se kuknul na pramičku a jeho radost nesdílel. A hned nás týpek začal organizovat. Už samotný nájezd na pramici byl ne jednoduchý manévr. Pramice byla jen na písčitém břehu, k překonání hrany loďky bylo přistrčeno prkno a my museli motorku ve svahu břehu řeky otočit a pozpátku nacouvat na pramici. Ta byla široká necelý metr - takže jakmile byla motorka z půlky na pramici, tak už ji nebylo jak držet - proto jezdec v tuto chvíli manévru na motorku nasedl obsluha pramice donatlačila motorku na loď. Role jezdce byla jasná - držet rovnováhu - sedíc držet rovnováhu na pohupující se loďce. Standa tedy nasedlý na svém stroji vyrovnával a týpek zavelel, že další motorku! Moc se nám to nezdálo, ale on že pohoda. Když jsme mu říkali, že má motorka tres čento kilogramy tak se trošku zarazil - to jo - ale nebyl by to ješitný samec, kdyby na naložení druhé motorky netrval. Nakládky druhé motorky jsem se neúčastnil - rozbalil jsem rolku a chystal drona na vzlet - todle vypadalo na fakt srandu... Jakmile dron vzlétnul, dva lodivod na přídi odrazili od břehu a pramici začal unášet proud. Druhý lodivod nastartoval závěsný motor - a ten hned chcípnul. Já měl plný ruce práce dronem pronásledovat loďku, která se dostala do už rychlého proudu řeky. Týpek vzadu pokračoval taháním za startovací šňůru v uchlastávání motoru. Standa vyrovnával aby i s homocyklem nepadl do vody a víceméně mlčel, Jirka taky vyrovnával ale řval. Po asi minutě - kdy já situaci sledoval na displeji z drona - neb i když na dálku vidím dobře tak na velkou dálku už vidět není - proud byl fakt rychlej - motor naskočil. Hurá! Jirka stichnul. Jenže jakmile týpek zařadil vpřed, motor chcípnul... Jirka začal opět řvát. Druhý lodivod se snažil zlehčit situaci a svou pravou rukou se bouchal do prsou a říkal: "kardiako"... Na asi pátý zatáhnutí motor opět naskočil. Jirka přestal řvát. Lodivod zařadil rychlost - a motor běžel dál - Jirka neřval. Jakmile lodivod přidal plynu, tak zjevně přetížená pramice se namísto dopředného pohybu "zanořila" a přes její okraj se nabralo vody. Jirka na tuto skutečnost svým řevem upozornil lodivoda za motorem dřív než to udělal lodivod na přídi. Ten naštěstí ubral plynu a loďka se dala do pohybu proti proudu řeky. Od této chvíle se to už vyvíjelo dobře a po delší plavbě přirazili k vybetonovanému nájezdu na druhém břehu. Vykládka motorky už byla jednoduchá - po 10 cm širokém prkně přes okraj loďky vyjet ven. Jirka to zvládnul na jedničku. Standa na prkýnko nenajel ideálně a tak to řešil plynem - čímž loďku odstrčil od břehu a okraj loďky nějak přeskočil... Na vše dohlížel dron. Pramice se vrátila pro mě. Naložili jsme motorku ale já řekl oběma lodivodům, ať jdou držet loď a opatrně jsem slezl a dal motorku na centrál - potřeboval jsem ovládat drona... Tentokráte nebyla situace nijak dramatická - týpek nastartoval motor ještě než jsme odrazili a samotná plavba proběhla hladce. Přirazili jsme k druhému břehu, nechal jsem levitovat drona nad vodou a natočit ho, jak vyjíždím z loďky. Tak trošku záměrně jsem při výjezdu vrknul plynem - ale s citem - a loďku jsem opustil s předním kolem ve vzduchu, z čehož byli lodivodi úplně uneseni - evidentně to bylo poprvý... Zaplatili jsme tři motorky plus tři osoby - každej 5 USD a úplně zplaveni jsme zapadli do nálevny v přilehlém městečku... No to byl zážitek! Zrovna mi napsal Kamil - kde jsme - aby si to dal do navigace a aby zjistil, jestli má šanci se už tento večer s námi sejít. V ospalém ale na náměstíčku živém městečku jsme strávili ještě chvíli a vydali se do pouště - cca 10 km. Nebyla to poušť s čistým pískem - spíš kamenitá, s občasným obrovským kaktusem či keřem. Našli jsme kemp, jehož pozici jsme měli z mapy.cz a rozbili stany. Setmělo se a najednou slyšíme známé burácení motoru - Kamil. Než jsem v sandálech stačil hupsnout na homocykl, tak Kamil projel. Po necelým kilometru jsem jej dojel. Takže jsme už zase čtyři... Noc v pouštním kempu byla krásná. Už jen proto, že majitel kempíku byl úplně v pohodě - i když neuměl anglicky, tak jsme se s ním na všem razdva domluvili - třebas aby nám to pivo z boxu dával vždy zespoda od ledu - pochopil napoprvé. Kamil přijel z jiného směru a přívozem jel taky. Jen říkal, že přívoz byl úplně v pohodě. To se nám nějak nezdálo. Standa v meziřeči řekl, že už to samotný nalodění pozpátku bylo né zcela lehký - na což Kamil říkal, že on tam najel předkem a pak motorku na lodi otočil na stojanu - to jsme se na sebe všichni podívali - a já říkám - moment - máš nějakou fotku? Kamil vytáh tydlyfon a ukázal svou motorku na lodi - lodi jako lodi - takovej ponton o něco širší jak samotná motorka, délku jsme už ani nerozebírali... Ta loď byla proti naší pramici jak trajekt! Jel-li Poubes s Petkem přívozem - nevíme. Z jeho informace doporučující jízdu přívozem to neplyne. A pakliže ano, tak nevíme, jestli jel tím "naším" nebo "Kamilovým". No - však si to v letadle řekneme... Další den jsme si dali za cíl San Augustín - největší nekropole v Americe - cca 300 km - takže pohoda, žádnej spěch. Kolem poledne jedeme a předjíždíme kolonu aut - asi uzavírka - to je tu časté ale na motorce se to dá zpravidla projet dříve než kolona aut, tak jedem a policajti. Tak ukazuju že jedem, jestli OK a on že OK. Nepochopil jsem smysl uzavírky - neb tam nic nebylo. Jedem 5 km a přijíždíme k další koloně. Stojící kolonu projedem a zase policajti - ale ti už dávají jasnej příkaz odstavit homocykly. Je to místo, kde je zároveň hospoda s obrovským parkovištěm. Parkoviště víceméně plný, hospoda přecpaná lidma. Policajt že tam jet nelze a že ve tři hodiny. Nepodařilo se nám z něj dostat informaci, co se tam dál děje. Jdem se najíst do hospody. Sednem, něco si objednáme a pak mě vedle sedící týpek tahá za rameno a ukazuje mi na zprávy běžící v televizi - zrovna tam někdo polívá auto benzínem a zapaluje jej. Týpek ukazuje na televizi a pak na směr cesty, kde jsou policajti... Teď se nám to všechno spojuje! Už v Baričatě, když jsme tam přemýšleli nad mapou kterýmže pohořím And to vezmeme na jih, nám pan domácí doporučoval jednu trasu a zároveň říkal, že na celém jihu země jsou nepokoje... Tak to bude ono. Za chvíli donesli baštu - mňam - a ve zprávách v televizi na chvíli ukázali mapku Kolumbie s několika červenými čárkami - zvýrazněné úseky cest, které jsou z důvodu nepokojů uzavřený. Na naší plánované cestě jsou takové úseky minimálně tři. A kdo ví co bude zítra či pozítří... Proto padá rozhodnutí se kousek vrátit a střihnout to po menších cestách do hor - do La Plata. Mimochodem - Poubes nám včera psal, že chce přes La Plata jet... 150 km cesta vedla krásnou krajinkou, podél přehrady. Pak se asfalt změnil v lehký off-road, tak jsme si i trošku prachu napolykali a hodinu před setměním jsme do La Plata dorazili. Další město je 80km vzdálený a to bychom tam za světla nedojeli a taky očekáváme pěknou krajinku a to si ji užijeme zítra - tak jsme to tu zapíchli. V navigaci jsou tři ubytka - ale město je velký, tu toho bude víc. Našli jsme hospedaje - vezmeme dva dvojlůžáky a to celé za 20 USD - tedy osoba za 5 USD - to by asi šlo. Jen ještě potřebujem zajet motorkama - v čemž domácí nemá problém - sice jsou dveře asi metr nad úrovní cesty ale má tam nájezd - 10 centimetrů šířky musí stačit. Jen provázkem sejmu šířku řídítek a zjišťuji, že ty jsou podstatně širší než futra do chodby... Ubytujeme se tedy o dva baráky vedle - tam maj vrata do dvora - a ubytovací model i ceny stejný. Paráda. Vyrážíme do města - po cestě se sice průběžně zavodňujeme, ale vodohospodářství našich těl je ve značné nerovnováze. A když už jdeme na pivo tak něco xnědku - narážíme na prasárnu - hamburgrézu - to jsme měli (poprvé a naposledy) v Kartageně. Při objednávce dostáváme ještě něco na výběr - nerozumím tomu a po chvíli vysvětlování jsme pochopili, že hamburgrézy dělají nejen tak, jak je všude vyobrazeno - tedy v housce - ale i v banánu - resp. v plackách z banánu. Toto tu servírují ke každýmu jídlu - jednou jsem viděli, jak v kuchyni má bába dvě prkýnka v igeliťáku a těma udělá z banánu (né sladkýho) placku a tu usmaží. Hambáč v banánu byl parádni... Foto jsem samozřejmě udělal... Z. | |
| Jirkovo strýc Josef je***v@se***.cz 19.03.2019 20:13:08 | Čau kluci, kvůli poslednímu souboru fotek jsem na půl hodky zapoměl, že jsem v práci. Tak mně to baví. Na ulici jsou už taky vidět kozy a některý fotky tam máš fakt pěkný kousky. Z fotek je vidět pohodička, až se divim, že vás ty úřady nezabily. I Jirka se tam směje tak to si asi dal místní pivsony. Často jsem mu říkal, že to rychlost vyřeší, ale to jsem myslel přez díry bez báglu, tak koukej voe, kam lítáš. Máš tady tři děti. Dnes je v TV pořad, jak Šíma najel 1.500.000 km na moto. Tak to je fakt hovadák a velkej borec. To vy jste ale taky, tak dál hodně štěstí a zdravim Jirku. A zase něco pošlete. Zdar | |
| karelzika.blatna@seznam.cz ka***a@se***.cz 19.03.2019 20:57:25 | Milý Zbyňku, díky za dnešní mimořádný nášup bezva cestovatelských zážitků. Zvláště příhody s polísmeny a říčními převozníky musí každého zaujmout. Jistě nemusím psát poučení: pozor na kamiony. Držím palce, abyste se vyhnuli všem nebezpečím a ve zdraví dojeli do cíle. Moc se těším na fotky z dronu i všechny další... Všem Vám držím palečky a přeji hodně štěstí a zdraví Karel. | |
| Zbyněk Janoušek zb***k@ja***.cz 22.03.2019 16:43:58 | Snídani jsme se dali na ulici a ještě se chtěli stavit na policejní stanici se optat, jestli je cesta průjezdná - kvůli blokádám politických aktivistů, co zablokovali Panamericanu - proto jedem tudy horama - a ještě jsme potkali jednoho na ulici a(le) domluva s ním byla klasicky jihoamerická - vlastně nikdo neumí říct NEVÍM nebo NE a tudíž se ptát nemá smysl. Jasněže nám cestu odsouhlasil. Mimochodem - na konci byly zátarasy - bagrem stržený úbočí, takže nic malýho - a pak jsme se dozvěděli, že tam jsou už týden... No na ty policajty jsme nešli, protože tu se na něco ptát nemá smysl. Když přijdu do hotelu a zeptám se, jestli mají ubytování pro čtyři tak řeknou ANO, a když se chci ubytovat tak řeknou že ale na dnes nemají místo... Ale však já se ptal, jestli mají ubytování... A takhle to je tu se vším... Hned za městem skončil asfalt - z čehož jsme usoudili, že ten 140 km dlouhý přejezd bude offroadík. Vyjma posledních 15ti km to tak nakonec bylo. Po cestě už jen dvě vesničky - skrz ně asfalt - jinak přenádhernej offroad. Jeli jsme v horách přes 3.500 metrů nad mořem a stále se bylo na co dívat, vše krásně zelený, políčka, vodopády... Na půli cesty začalo poprchat a následně pršet, tak byla alespoň sranda. Projeli jsme národním parkem Purace - vysokohorská džungle - nádhera... Asi 15 km před cílem - Popayán - jsme narazili na shluk lidí a týpek nám začal povídat, že tam dál je stržená cesta, že se nedá projet... A hned nám nabízel alternativu - shrknout dolů ze svahu skrz kuchyni jednoho domu a tam pak úbočím zakroucenou stezkou a dostaneme se dolů a tam se už dá větší cestou dostat na hlavní. Stojíme tam a čumíme dolů. Tak to bude to místo, kde byl Poubes s Petkem den před námi a napsali nám "masakr". Jenže - oni tam byli za sucha, resp. po deštíku, jenže teď prší už dalších 24h a po té cestě kde včera oni táhli motorky se NEDÁ CHODIT, tráva na svahu čvachtá. Jsem pro každou špatnost - ale tudy cesta nevede... Druhou variantou je návrat - což je "práce" na celej den a tím se vrátíme na Panamericanu kde jsou taky zátarasy a protivládní demonstrace. Asi půl hodinky se tam radíme a špekulujeme a pak najednou pochopíme, že ti lidé, co nás nahoře nechtěj pustit dolů nejsou ti "druzí" co dělaj blokády ale to jsou právě ti! Todle nepřetlačíme silou... Cesta dole pod námi, co ji vidíme z velké dálky, je blokovaná na více místech, na konci hoří pneumatiky a z nich stoupá do celého údolí dým. Na řadu musí nastoupit diplomacie - vyjednávat... Možná sehrálo pozitivní roli i to, že pršelo - byli jsme jak zmoklý slepice, oni taky. Jirka začal vysvětlovat, že nám uletí letadlo a v pršiplášti, kdy se mu pod rukama natahovaly "blány" to předváděl - k pobavení místních. Takhle jsme tam začali panáčkovat všichni, pak demonstrativně urojili slzu (která v dešti nebyla vidět) a rukama prosili jako maminku... Hlavní náčelník s vysílačkou kývnul na Standu že pojedem a vyhoupnul se na místo spolujezdce jeho homocyklu... Neuvěřitelné. Asi pět minut jsme sjížděli bahnitou cestou dolů do zatáčky, kde byl bagr a strhnul břeh na přes cestu. Byl tam větší shluk lidí ale jak viděli "náčelníka" na motorce tak se stahovali. Standa přeskočil strom přes jedinou pěšinku mezi balvany a Jirka se tam zastavil, neb strom chtěl podložit kameny aby na něj vyjel. Začali jsme laškovat s lidma - ti se chtěj fotit s motorkama - a byli naši... Nakonec nám strom sami zvedli. Náčelník říkal, že zátarasy jsou asi 1 km ale ať nikde nezastavujem a jedem... Vystoupil z homocyklu, rozloučil se a zmizel v houštině džungle - asi šel zpět nahoru na své stanoviště. Projeli / objeli jsme ještě pár zátaras a tradááá... Hned na začátku Popayánu jsme zastavili v hospodě - kde vyšla sympatická ženská a jak nás slyšela mluvit Česky tak říkala, že studovala v Polsku a divila se odkud jsme přijeli... Až od ní jsme se dozvěděli, že cesta je zavřená už více jak tejden. Jen jsme se smáli, jak policajti na druhé straně cesty nic neví - opět se potvrdilo, že ptát se nemá smysl - tady je vždycky všechno jinak. To samý na Panamericaně - tam nám objížďku přes hory cíleně a vyloženě doporučili... Měli jsme radost, najedli jsme se a napojili na Panamericanu - protože jsme nevěděli, jaká tam bude situace, jestli nebudou blokády. Počasí je horší už pár dní - intenzivně prší - takže jsme zjistili, že dalším problematickým faktorem jsou povodně. Ještě nás může zastavit počasí, když né demonstranti. Jeli jsme asi 100 km a pršelo a pak začalo fakt úplně pršet. Jirka i Kamil říkali, že takto nikdy nepromokli. Byli jsme opravdu jakobychom vylezli z bazénu. V navigaci jsem našel hotel - cca 5km před námi - tak jsme to tam zapíchli a holka nás dovedla "za" hotel a tam řada garáží - tak jsme zase v bordelu... Nicméně ta garáž se nám zdála výhodou - tam se bude dát vše usušit a navíc tydle podniky neúčtují za osobu ale za pokoj. Takže bába, když viděla čtyři zmoklý motorkáře, venku se stmívá, tak usoudila, že pokoj budeme chtít na 3 hodiny... To dá rozum. Už mě nic nepřekvapuje. "Pokoj" za 25 tisíc - 8 USD. K jejímu úžasu jsme chtěli pokoje až do rána. Cenu zvýšila na 35 tisíc - 12 USD - tak že jo... Na dvorku bordelu jsme rozjeli večírek - otevřeli jsme rumíček co jsme měli ještě z Panamy a bába měla pivínko. Byla z nás trošku přepadlá - lidi tam jezděj na jiný párty... Čas od času na dvůr - před garáže - přijelo nějaký auto - taky na nás vejrali. Občas se garáž zase otevřela a nějaký auto odjelo - taky vejrali... Ráno jsme zmizeli brzy neb se dalo předpokládat, že déšť zase přijde po poledni tak ať se posunem - dnes chceme překročit hranice do Ekvádoru a na hranici nás čeká provedení jedné administrativní operace která se moc neslučuje se zákonem a proto využiju svého práva nevypovídat... Kolem poledne se nám podařilo hranici překročit! Včetně toho, k čemu se přiznáme až přijde čas... Do cíle máme asi 150 km - cílem je kemp němce Hanse, kde máme domluveno, že u něj necháme motorky... Krásná cesta - nejen výhledy do zelených hor - jedeme stále ve výškách 3 tisíce metrů nad mořem - ale i povrch - asfalt - občas dokonce cesta typu dálnice. Je ještě nutno poznamenat - na což jsem zapomněl - že Panamericana je z důvodu blokád na jihu Kolumbie úplně prázdná - neb se nic nezaváží benzínem a náklaďáci nejezděj. Na benzínkách ve městech byla třeba kilometr fronta - nafta není vůbec, benzín v omezeném množství. Tudíž Panamericana i ze strany Ekvádoru je prázdná. A v kombinaci s krásným povrchem - sen jezdce na homocyklu... Takže zazimováváme své homocykly u Hanse - budou pod stromem - ale né jak v Etiopii - Hans nám slíbil, že za jedním domem udělá během pár dnů přístřešek a dá je tam... Za hodinu a půl nás má ňákej místňák vyzvednout a hodit na letiště do Quito - tak jdu ještě odpojit baterku... ...asi nám vejlet pomaličku končí tuto etapu hodnotíme velice pozitivně - o co jsme ujeli méně kilometrů - cca 4 tisíce - o to více jsme měli všeho ostatního! ale už se mooc těším domů! poslední série fotek: www.janousek.cz/ti/?f=foto Z. | |
| Vik Thor vi***m@em***.cz 22.03.2019 20:22:09 | Čau ja se jmenuji Viktor Adamský alias Vik Thor. TVŮJ kamarád Péťa Foret mi říkal o tvé stránce a docela se mi líbi. Jen mám takovou otázku. Jak sis vytvořil svoje stránky? Láska, mír a úsměv SAIONÁRA! | |
| Karel ka***a@se***.cz 22.03.2019 22:10:29 | Díky Zbyňku, Tvoje vyprávění opravdu nádherně graduje... Ty zážitky v horách nad oblaky a zase dole při brodech přes úzkou lávku a převoz mini pramicí , setkání s mnoha domorodci dokonce i ve vypjatých situacích na barikádách a to vše v nádherných kulisách americké přírody s její tropickou florou i faunou - to vše je srovnatelné se zážitky, které jsem prožíval při sledování dobrodružství a četbě reportáží Hanzelky a Zikmunda. Možná, že Česká pošta za nějaký čas vydá pro filatelisty na Vaší počest také hezký aršík s Vašimi portréty s Vašimi stroji stejně tak, jako nyní vydala ke stému výročí narození cestovatele Zikmunda. Tak buďte hodně zdraví a vydržte také do té jubilejní stovky. To Vám všem přeje Karel . | |
| Petr Vaňous- dědek analogovej pv***s@eu***.cz 23.03.2019 10:39:58 | Koukám Zbyňo, že čím dál větší drámata! Jako nezávažnější trauma vidím, že už nejmíń dva dny nebyl steak!!! Abyste to neodstonali. To, že máš mokro v kalhotách....žádná tragédie...s přibývajícím věkem si zvykneš.... To dáš.... stejně jak tě znám si nabiješ hubu až na mopedu v Praze.... Good luck! Petr | |
| Zbyněk Janoušek zb***k@ja***.cz 23.03.2019 22:16:02 | sláva nazdar výletu! trošku jsme na tom rovníku zmokli, a jsme tu... všude dobře, doma nejlíp! Z. | |
| kuci ku***7@se***.cz 25.03.2019 08:43:55 | Borci, diky za super zazitky a pribehy, moc sem se bavil ctenim "ranich" zprav, doufam, ze zas brzo pojedete a tesim se na nejaky to promitani! ;) | |
| Harry on***j@oh***.cz 25.03.2019 09:40:32 | Klobouk dolů pánové. Zvláště poděkování Zbyňkovi za poutavé reportáže a fotky. Zhltáno doslova jedním dechem. | |
KONEC STRÁNKY